Ordovické rudy u Kařízku a Bukova

Tato trasa vede zejména po starých dobývkách na ordovické železné rudy v okolí Kařeza a Zbiroha. Celkové délka je asi 14 km.

Výchozím místem exkurze je železniční zastávka Zbiroh. Z ní se vydáme po silnici pod železnicí směrem ke státní silnici. Tu přejdeme přímo a po lesní cestě (značené modře, po 800 m zahýbá vlevo, my pokračuje přímo) se po necelých 2 km dostaneme na okraj lesa na jižním svahu Kařízské hory (567,3 m n. m.) u obce Kařízku. Po jeho okraji po žluté turistické značce zahneme vlevo. Pěšina vede okolo velké zarostlé jámy, za kterou jsou patrné nízké haldičky. Patří dolu Veronika (k. k. Veronikazeche) (A) (49°48´55,6´´N; 13°48´13,5´´E). V blízkosti okraje lesa jsou zde zachovány haldy rudy a velká, oválná, doposud několik metrů hluboká jáma po dolování.

Na velké haldě za jámou najdeme silně rozvětralé limonitizované partie rud. Obsahují jen mála železa a byly jako hlušina nakupeny na haldě východně od odklizu. Mezi velkou haldou a okrajem lesa jsou patrné menší, asi metr vysoké haldičky pravidelně rozmístěné v asi třech řadách. Jsou to fůry rudy připravené k odvozu. Dnes jsou porostlé javory a lipami. Západně od hald leží oválná jáma, několik metrů hluboká a z větší části dnes zasypaná a zavezená.

Rudy zde dolované okolo roku 1860 jsou tvořené oolity v základní celistvé sideritické hmotě. Oolity jsou menší, asi 1 mm v průměru, většinou kulovité, se zřetelnou koncentrickou stavbou. Jsou tvořeny sideritem. Oolity tvoří hnízda, smouhy a tenké polohy v celistvých tmavě šedých sideritických rudách. Siderit snadno zvětrává. Proto mají kusy rudy odlišně, většinou rudě zbarvenou kůru a oolity selektivně vyvětrávají. Rudy tvořily, alespoň podle dostupných údajů, asi 2 m mocnou polohu v šedočerných břidlicích. V těsném podloží rud leží vulkanity komárovského vulkanického komplexu.

Jádra oolitů tvoří často úlomky fosfatických schránek ramenonožců nebo křemenná zrna. V celistvém sideritu bývá hojný jemně rozptýlený pyrit. Hojný je fosforit, který se střídá se sideritem v oolitech. V rudách je častý hlíznatý vývoj i dobře vyvinuté konkrece, nejčastěji fosforitové.

Stáří rud bylo v 19. a do počátku 20. století předmětem dohadů. Bylo kladeno do klabavského až vinického souvrství. Lipold (1863) předpokládal stáří D₂ Barradova stratigrafického schématu, v dnešním pojetí tedy šárecké až dobrotivské souvrství. I fauna odtud známá a popsaná Pernerem (1900) nepřispěla k jednoznačnému názoru na stáří rudy. Sám Perner předpokládal stáří odpovídající klabavskému souvrství. Až výzkum prováděný Celdou Kloučkem v letech 1905-1912 jednoznačně osvětlil stáří rud. Klouček v rudách nalezl fosilie typické pro dobrotivské souvrství a toto stáří bylo potvrzeno i dalšími výzkumy.

Ložisko dolu Veronika je jediné větší ložisko železných rud v dobrotivském souvrství. Vznik rud může souviset s dozvuky vulkanické činnosti v blízkosti ležícího komárovského komplexu. Výrony horkých pramenů bohatých na minerální látky na mořském dně mohly přispívat k tvorbě ferolitů i k rozvoji bentické fauny. Rudy poskytovaly v době svého vzniku pevnější podklad vhodnější k rozvoji organismů v porovnání s okolním hlubokým moře, které mělo měkké bahnité dno.

V rudě byla nalezena nepříliš bohatá fauna a její výskyt je dnes spíše vzácný. Zachování v celistvých sideritech je však vynikající u schránek z fosforečnanu vápenatého (např. konulárie a ramenonožci). Naproti tomu schránky vápenaté jsou zachovány nevalně. Známi jsou odtud trilobiti Zbirovia arata, Eoharpes benignensis, Dindymene plasi, plži Tropidodiscus pusillus, Sinuitopsis sp., a velmi hojně Trochonema sp. Nejtypičtějšími fosiliemi jsou konulárie, z nichž nejhojnější je Metaconularia imperialis, hojný je Sphenothallus sp. (asi typ konulárií). Z ramenonožců je nejhojnější drobný lingulátní druh Paterula circina, vzácnější jsou Rafanoglossa impar a Pseudolingula ? trimera. Discinidní ramenonožec Schizocrania salopiensis bývá přichycen na stěnách konulárií. Vzácní jsou i mlži, hyoliti, paleoskolecidní hlavatci, orthidní ramenonožci a terčovec Hemicystites lipoldi. Složení fauny je podobné faunám z  jiných míst dobrotivského souvrství z hlubokovodního prostředí, např. v okolí Starého Plzence.

Vrátíme se na žlutě značenou turistickou trasu a vydáme ze zpět do Kařeza. Projdeme přes viadukt nad železničním zářezem, za ním odbočíme vpravo na silnici, podejdeme dálnici a po silnici pokračujeme přímo další 1,5 km k lesu na obzoru. Po stejné silnic pokračuje od hájovny dalších 720 m k rozcestí s lesní cestou vlevo. Vpravo, asi 20 m od silnice je další zajímavá lokalita (B) (49°50´30,7´´N; 13°45´35,1´´E). Jsou zde patrné jámy a haldy po těžbě stavebního kamene, z malými, sotva patrnými výchozy mohutných lavic slepenců. Slepence patří třenickému souvrství, které je nejstarší ordovickou jednotkou v Barrandienu. Vystupuje zde v lavicích štěrčíkového slepence. Valounky jsou do 1 cm, téměř dokonale zaoblené, tvořené bílým křemenem a tmavě šedými buližníky. Fauna z tohoto místa známa není, ale v zašlých lomech ležících asi 500 m jv. byla v drobách s hematitovým tmelem nalezena bohatá fauna lingulátních ramenonožců s rody Acrotreta, Teneobolus a Hyperobolus.

Přejdeme silnici na lesní cestu a pokračujeme až na místo, kde silnice tvoří mírnou zatáčku u rozcestí, asi 300 m od silnice. Zde odbočíme přímo do kopce k vrcholu Bukova (572,2 m n. m.). Na vrcholu najdeme mělké jámy a osamocený drobný výchoz křemenců řevnického souvrství (C) (49°50´28,4´´N; 13°45´42,2´´E), kdysi těžené jako stavební kámen. Jsou to čistě bílé křemenné pískovce s drobnými, pouhým okem nezřetelnými zrny. Na puklinách a vrstevních plochách jsou křemence pokryté rezavými a žlutými povlaky hydroxidů železa. Místy v suti lze nalézt křemence se závalkovitou texturou, které jsou na jiných místech v Barrandienu známé výskytem fosilií. Zde se fosilie bohužel nevyskytují. Křemence jsou tvořeny materiálem písčitých pláží. Jejich čistota, kdy jsou tvořeny téměř pouze křemenem a vytřídění dokládají dlouhodobé třídící procesy na ordovických plážích.

Sejdeme asi o 60 m dále po spádnici. Kládami a železnými mřížemi jsou zde chráněny vstupy do štol, ve kterých byla dobývána železná ruda (D) (49°50´29,9´´N; 13°45´11,5´´E). Vrch Bukov u Zbiroha byl v 19. století a zřejmě již i dříve místem čilého dolování spodnoordovických železných rud. Stáří rud není paleontologicky potvrzeno, pravděpodobně patří šáreckému souvrství. Kromě dvou vstupů do štol na východním konci těžebního prostoru jsou patrné trychtýřovité prohlubně na místě propadlých štol a haldy lemující těžební jámy. Zajímavostí jsou západně ležící fůry železných rud připravené kdysi k odvezení. Hald je zde celkem asi 35, asi o 200 m západněji leží další dvě osamocené haldy. Fůry rudy jsou vysoké asi 1 m, o rozměrech asi 3 x 4 m. Ruda na haldách je čerstvá, jen slabě zvětralá. Je tvořena hnědošedými zploštělými oolity nestejné velikosti, z nichž některé jsou i značně velké (3 až 5 mm, jedny z největších v Barrandienu vůbec). Oolity leží ve smouhách a tenkých polohách rozptýlených v celistvé šedé pelosideritové hmotě („schwarzgraue Sphaerosiderite“ podle Lipolda 1863). Oolity jsou převážně sideritové, rozlomené se lesknou, jen na rozvětralých partiích jsou hematitem probarveny do rudohněda. Jádrem oolitů jsou nejčastěji křemenná zrna, někdy značně velká. Nejbohatší partie rud obsahují až 36-39% železa (podle Lipolda 1863). V sideritových rudách fosilie prakticky chybí, vzácně byly nalezeny velmi silnostěnné misky sifonotretidního ramenonožce rodu Celdobolus. Asi 3 m mocnou polohu rud je možno vidět u vstupu do severní štoly, která polohu rudy, zapadající pod asi 30°k západu sledovala štolou a rozrážkami.

Podloží rud tvoří tufitické břidlice a tufy klabavského souvrství, nadloží tvoří slídnaté břidlice, černošedé jílovité, lupenitě se rozpadající břidlice a tmavošedé slídnaté pískovce, které zde reprezentují souvrství dobrotivské. Obojí horniny lze nalézt na haldách západně od stupů do štol.

Sejdeme vlevo šikmo svahem, přejdeme zeleně značenou turistickou přímou cestu svahem ke dvěma menším pahorkům za touto cestou. Na prvním, asi 250 m vzdáleném od předchozí lokality, vystupují v malých nenápadných skalkách kambrické porfyrity (E) (49°50´25,5´´N; 13°44´58,4´´E). Tyto horniny tvoří podloží ordovických jednotek. Jsou silně zvětralé, tektonicky rozlámané až drcené. Jejich narůžovělá barva je dána rozložením primárních nerostů bohatých na Fe. Popojdeme-li o 100 m dále k západu, na dalším pahorku (F) (49°50´26,1´´N; 13°44´54,8´´E) jsou v mělkých zarostlých jámách zašlé výchozy slepenců a pískovců třenického souvrství. Na rozdíl od předchozí lokality tohoto souvrství (B), zde jsou slepence mnohem pestřejší. Kromě valounů, často velkých a nedokonale oválených, jsou zde běžné valounky kambrických porfyritů (jsou dobře zaoblené, bělavé nebo hematitizované, silně rozložené) a nápadných zelených útržků, které jsou rozloženými sopečnými skly. Tato rozložená zjílovatělá sopečná skla a rozložené porfyrity snadno vyvětrávají a slepence pak získávají „děravý“ povrch. Fauna ze slepenců na tomto místě známa není.

Pokračuje dále stejným směrem (trochu více vlevo) a vyjdeme na modře značenou turistickou lesní cestu. Na křižovatce lesních cest je patrná oválná, asi 20 m dlouhá a 2 metry vysoká halda, která má na konci propadlinu hlubokou asi 3 metry porfyrity (G) (49°50´27,4´´N; 13°44´49,9´´E). Na hladě je dvojí materiál. Blíže cestě jsou to jílovité břidlice klabavského souvrství. Na vzdálenějším konci hlady jsou četné velmi pevné, hnědým hematitem a limonitem proniklé pískovce a slepence patřící třenickému souvrství. Některé slepence obsahují velké, až dokonale zaoblené valounky křemene a buližníků. Na této haldě nalezl Celda Klouček ve 20-tých letech 20. století lingulátního ramenonožce Libecoviella ovata. Až 2 cm velké misky tohoto druhu jsou zde silně rozlámané; najít i jen malý úlomek vyžaduje značné úsilí. Materiál dnes uložený ve sbírkách Národního Muzea v Praze však ukazuje mimořádnou ozdobu misek, s klikatými přírůstkovými liniemi. Tyto linie jsou charakteristické pro misky živočichů, kteří žijí v mělkovodním dynamickém prostředí, a jsou schopni po vyplavení z písku se opětně rychle zahrabat. Halda je dodnes jediné místo, kde tento spodnoordovický druh s tzv. „westonidní“ ozdobou byl nalezen. Další lokalita s podobným druhem je známa až u Berouna.

Vrátíme se na modře značenou lesní cestu a vydáme se po svahu dolů. Po asi 450 m cesta vede po rovině a po pravé straně míjí velkou, asi 3 m vysokou a 30 m dlouhou haldu. Jsme u ústí Josefské štoly a u haldy hlušiny, která byla z této štoly vynesena (H) (49°50´35,6´´N; 13°44´58,1´´E). Josefská štola o délce asi 240 m a druhá štola o délce asi 635 m nejprve procházejí prekambrickými břidlicemi a kambrickými vulkanity až posléze narážejí na klabavské souvrství a bázi šáreckého souvrství s rudami. Štoly směrují k JV, a jejich směr je patrný i z propadlin na svahu Bukova. Z údajů Lipolda (1863) a materiálu na haldách lze odvodit stratigrafii spodního ordoviku, i když je zřejmé, že vrstevní sled je tektonicky silně postižen a horniny ordoviku jsou rozlámány do řady drobných ker. Ústí štoly je dnes zavalené.

Na podložím tvořeném ryolity a porfyrity svrchnokambrického křivoklátsko-rokycanského komplexu leží slepenec třenického souvrství (Lipoldova „Rotheisensteinbreccie“), který je místy silně proniknut hematitem. Obsah železa je v něm asi 25%. Lipold (1863) uvádí ze slepence i výskyt velkého orthidního ramenonožce, pravděpodobně druhu Poramborthis grimmi. V nadloží slepenců kladených do třenického souvrství leží břidlice a tufity klabavského souvrství. Tufy, břidlice a tenké vložky bělavých biogenních vápenců tohoto souvrství jsou ve velké míře přítomné na haldě u ústí štoly, zejména na svahu obráceném k cestě. V horninách je hojná fauna. V tufech jsou to především lingulátní ramenonožci rodů Orbithele, Lithobolus, Eosiphonotreta, Acrotreta, Fagusella a Numericoma. Drobné misky jsou místy mimořádně hojné až téměř pokrývají vrstevní plochy. Ve vložkách vápenců je velmi hojný ramenonožec Nocturnellia nocturna spolu se vzácným velkým druhem  Prantlina bohemica

. Úlomky oválených zoarií trepostomátních mechovek jsou vzácné stejně jako fosfatické problematikum Palaeobotryllus (považovaný za zástupce koloniálních sumek) a konodonti. Biogenní vápence tvoří několik mm až cm mocné vložky v tufech a reprezentují mořskými proudy splavený a vytříděný bioklastický materiál. V jemných břidlicích, které vznikaly v hlubším a klidnějším prostředí se vyskytují i graptoliti, z nichž Tetragraptus reclinatus abbreviatus poukazuje na svrchní partie klabavského souvrství. K pozoruhodným nálezům z břidlic patří krunýř aglaspida (?) Mytocaris klouceki a drobné fosfatické štítky nejasné systematické příbuznosti popsané jako Supinella ovata.

Samotná oolitická ruda ze štoly vynesená je uložena ve dvou řadách asi 10 haldiček západně od velké haldy. Ruda je stejného typu jako na vrcholu Bukova a podobně jako na vrcholu, rada zde leží již asi 150 let. V rudě jsou fosilie vzácné, ale byl zde nalezen vůdčí graptolit spodní části šáreckého souvrství, druh Corymbograptus retroflexus.

Pokud se vydáme šikmo do svahu dále k východu, za lesní další cestou narazíme na romantické skalky rozpadajícího se buližníkového suku (CH) (49°50´35,2´N; 13°45´11,6´´E). Buližníky, zde černošedé barvy s bílými žilkami křemene, podléhají erozi jen velmi obtížně a v terénu se morfologicky uplatňují jako elevace. Jsou proterozoického stáří a tvoří podloží kambrických vulkanitů i ordovických usazenin. Na počátku mořské transgrese v ordoviku poskytovaly buližníkové výchozy zdroj klastického materiálu pro slepence třenického souvrství. Jako vystupující suky musely tvořit i osamocená skaliska a ostrůvky podél břehu spodnoordovického moře. Obejdeme-li skalky a pokračujeme-li ve stejném směru, po chvíli vyjdeme na silnici, po které se dostaneme pohodlně zpět na vlakovou zastávku Zbiroh.