Ledovcová jezera na Šumavě

 

V průběhu nejmladších glaciálů vznikaly na Šumavě (podobně jako v Krkonoších a v Jeseníkách) malé horské ledovce. Po jejich ústupu se na těchto místech vytvořila známá jezera. Na české straně je jich pět (Černé, Čertovo, Laka, Prášilské a Plešné), na bavorské straně pak tři (Velké a Malé Javorské a Roklanské). Výbornou možnost studovat glaciální jevy nám poskytuje největší z nich, dobře přístupné Černé jezero na Železnorudsku.

Vycházku zahájíme na Špičáckém sedle, odkud dojdeme po žluté turistické značce na hráz Černého jezera. Jezero je velké 18,5 ha, hluboké 40 m (největší hloubka je přímo pod jezerní stěnou) a jeho hladina leží ve výšce 1008 m n. m. Z hráze je dobře patrná strmá jezerní stěna, nad níž leží ploché vrcholy Jezerní hory a Svarohu. Ty představují relikt původní rozsáhlejší terciérní plošiny na území dnešní Šumavy, která následkem vyzdvihování Českého masivu od pozdního terciéru  a zesílení erozní činnosti vodních toků byla rozčleněn do dnešní podoby.

Geologické podloží v okolí Černého i nedalekého Čertova jezera tvoří silně metamorfované krystalické břidlice, které patří granátickému biotiticko-muskovitickému svoru s polohami bělošedých kvarcitů. Svory jsou stříbřitě lesklé, bělavě šedé horniny se zřetelnou břidličnatostí (foliací). Obsahují velmi hojné, několik centimetrů mocné polohy, čočky a žilky bezbarvého až mléčně bílého křemene. V okolí Špičáku a Černého jezera tyto vložky někde dosahují decimetrových až metrových rozměrů. Výchozy svorů s foliací přibližně SZ-JV směru lze sledovat podél cesty k jezeru. Z regionálně-geologického hlediska patří svory šumavskému moldanubiku, které je součástí monotónní skupiny moldanubika.

Ochlazení na počátku pleistocénu vedlo v oblasti Černého a Čertova jezera ke vzniku ledovců v prameništích na severním a východním svahu Jezerní hory. V průběhu posledního würmského glaciálu (možná již i během předchozího risského glaciálu) se vytvořily dva ledovce. Větry západního směru svívaly sníh z plochého navrší Jezerní hory a Svarohu a ten se následně hromadil ve sníženinách na severním a východním svahu. K tomu přispěla i podstatně nižší horní hranice lesa a nízká nadmořská výška sněžné čáry v glaciálech. V době risského glaciálu ležela v asi 550 m n. m., ve würmském glaciálu mezi 600-900 m n. m.

Na stáří vzniku ledovců byly vysloveny různé názory. V risském glaciálu sice dosáhlo horské i kontinentální zalednění v Evropě svého maximálního rozsahu, jeho stopy však nejsou v oblasti Černého a Čertova jezera dobře patrné. Důvodem mohla být i suchost klimatu (ve střední Evropě byla tzv. chladná step), která neumožnila tvorbu dostatečného množství sněhu pro vznik ledovců.

Würmský ledovec Černého jezera však po sobě zanechal jezerní stěnu s typickou karovou modelací. Horní hrana leží ve výšce 1200-1300 m n.m. (200-300 m nad jezerem). Stěna je poměrně souvislá a jsou v ní četné žlábky. Při jejím úpatí je nahromaděn materiál různého původu – akumulace vznikaly sesuvy, mury, mrazovým zvětráváním i osypy. Celá karová stěna je porostlá lesem, nikde nebyly zjištěny ledovcové rýhy nebo ohlazy.

Původní reliéf byl však přímou činností ledovců pozměněn jen částečně. Po jejich ústupu převzala hlavní roli znovu vodní eroze, mrazové zvětrávání a gravitační pohyby. Mrazové sruby na Svarohu a Jezerní hoře jsou nejvýše 10 m vysoké, jsou obklopeny blokovým eluviem a na jihozápadním svahu Jezerní hory i kamennými moři. Při zahlubování toků působila vodní eroze selektivně v závislosti na geologickém podkladu. Odolnější kvarcity a prokřemenělé svory tak vytvořily hřebenové partie nebo menší skalky a skalnaté hřebínky.

Další akumulace glacigenního materiálu jsou zachovány ve formě morénových valů, které zasahují až do výšky 870 m n. m. a lemují oba břehy jezera. Pravé boční morény jsou vyvinuty ve třech valech. Mají značně členitý povrch a na příkrém svahu i nepravidelný průběh. Valy jsou široké 20-50 m při výšce 5-8 m. Tvoří je blokové deluvium s bloky do velikosti 1 metru, jen ojediněle se vyskytují i bloky větší, až 9 m dlouhé. Levé boční morény navazují na severní úpatí Jezerní stěny. Jejich valy dosahují výšky až 15 m při šířce až 20 m. Celkem je zde rozlišováno pět valů.

Čelní morény navazují na valy bočních morén. Vnější čelní moréna zasahuje do výšky 870 m n. m. Její svah je přes 50 m vysoký se sklonem asi 30º a tvoří uzávěr dolní části údolí. Pod čelní morénou je vyvinut terasový stupeň z fluvioglacigenních uloženin. Druhá, vnitřní čelní moréna přechází do vnitřních morénových valů a zasahuje do výšky 970 m n. m. Její svah má mírný spád. Z dochovaných stop zalednění lze usuzovat, že karový ledovec při maximálním rozsahu zasahoval pod hranici 900 m n. m. asi 1 km od jezerní pánve a měl maximální mocnost kolem 80 m. Vznik několika bočních i čelních morén lze vysvětlit kolísáním teplot (stadiály) v posledním würmském glaciálu.

Pro tvorbu ledovce Čertova jezera byly méně příznivé podmínky. Sníženina na svahu Jezerní hory byla více otevřena k jihovýchodu a plošina, na kterou se svíval sníh, byla menší. Proto modelace karové stěny není tak výrazná.

Zatímco Černé jezero je odvodňováno do Úhlavy a tedy do Severního moře, voda z Čertova jezera vytéká potok do řeky Řezné a přes Dunaj do Černého moře. Mezi oběma jezery tudíž prochází hlavní evropské rozvodí. To bylo v minulém století prokopáno 1748 m dlouhým železničním tunelem, který byl v době svého dokončení (1877) nejdelším tunelem v Rakousku-Uhersku. V roce 1930 byla pod Černým jezerem dokončena naše první přečerpávací elektrárna. V době energetických špiček voda stékala do dolní akumulační nádrže postavené na řece Úhlavě, mimo špičky se čerpala zpět do Černého jezera. Nyní slouží elektrárna jen jako průtočná, při průtoku 700 l/s hladina v jezeře klesne o 13 mm za hodinu.

Černé jezero je velmi cenné i z botanického a zoologického hlediska. Na dně roste vzácná šídlatka jezerní (Isoetes lacustris) a v okolí rostou další, arkto-alpínské a alpínské druhy rostlin ve vitálním jedlo-buko-smrkovém lese. Podobně význačná je i fauna bezobratlých, zejména brouků a měkkýšů.