Terciérní vulkanismus a karbonské zlato
na Manětínsku
Severozápadně od Plzně mezi Žluticemi
a Dolní Bělou leží karbonská manětínská pánev. Má tvar široké elipsy protažené
v severojižním směru, její podloží tvoří svrchní proterozoikum
a krystalinikum Tepelské plošiny. Karbonské uloženiny dosahují mocnosti 320-380 m, větší mocnosti jsou v
jižní části pánve. Výplň tvoří stejně jako v plzeňské pánvi čtyři souvrství
(kladenské, týnecké, slánské a líňské), počet a
mocnost uhelných slojí je však nižší. Asi 4 m mocná sloj v kladenském souvrství byla
v minulosti těžena u Vladměřic. V severní části
pánve pronikají karbonskou výplní třetihorní vulkanity tvořící homolovité vrchy
nebo stolové hory, které se výrazně uplatňují v reliéfu krajiny.
S pozůstatky těchto lávových příkrovů se můžeme seznámit při vycházce na
Manětínsko. Poznáme zde také stopy po rýžování zlata, kterým bylo Manětínsko
odedávna proslulé. Celková délka výletu je přes 20 km.
Z Manětína vyjdeme po silnici
směrem na Nečtiny a po 5 km odbočíme
vpravo do malé obce Doubravice. Severně nad vsí se vypíná zalesněná hora,
tvořená dvěma plochými návršími: západní z nich se jmenuje Kozelka (660
m n. m.), východnější Doubravický vrch (659
m n.m.). Z návsi vyjdeme cestou
k severovýchodu po okrajích luk směrem k lesu. Z nejvyššího bodu
louky vychází lesní cesta, která nás dovede na vrcholovou plošinu,
reprezentující původní povrch lávového příkrovu. Po okraji plošiny se dostaneme
západním směrem až na její hranu, lemovanou strmými skalními stěnami
(A) (49°59´44,1´´N; 13°9´25,9´´E).
Kozelka je nápadná stolová hora, která
vystupuje 100-150 m
nad povrch Manětínské kotliny. Je tvořena porézním trachybazaltem tmavě zelenošedé barvy s četnými nepravidelnými
dutinami.
Má nápadný střípkovitý a destičkovitý rozpad. Trachybazalt
je bazická vyvřelina, v jejímž složení se, na rozdíl od čediče, uplatňují
kromě plagioklasů i draselné živce. Stolový charakter Kozelky je dán její
geologickou historií. Vrch je lávovým příkrovem, ležícím na méně odolných karbonských sedimentech. Vodorovně ležící trachybazaltový lávový příkrov pod sebou uchránil měkčí karbonské
horniny, které byly na nechráněných
místech hluboce erodovány. Podobnou
stolovou hororu je i nedaleký příkrov Chlumského vrchu u Manětína. Ploché
vrcholy vrchů, dnes ve výšce asi 600
m n. m. reprezentují původní nadmořskou úroveň krajiny
v době vzniku příkrovů.
Vrcholová
plošina je celkem asi 1 km
dlouhá a 30 až 150 m
široká. Je zřetelně poznamenána procesy pleistocénního mrazového zvětrávání,
jehož stopy jsou nejlépe patrné na západním okraji Kozelky a východní části Doubravického vrchu. Plošina je rozbrázděna protáhlými
úzkými depresemi na místě sufózí (postupným rozpouštěním a vyplavováním)
rozšířených trhlin. Lávový příkrov se rozpadá na mohutné skalní bloky podél
puklin zhruba rovnoběžných s okrajovými hranami vrcholové plošiny. Odsedáním
skalních bloků, které sklouzávají po permokarbonských,
asi 50 m
mocných jílovcích a pískovcích, zde vznikly skalní stěny vysoké až 25 m a krátké kaňonovité
deprese.
Pokročilejší stadium vývoje okrajových
svahů představují izolovaně rozptýlené skalní sloupy a věže. Jsou produktem
ústupu a rozpadu stupňovitých skalních stěn, oddělených od sebe kryoplanačními terasami. Rozpad skalních útvarů dále
pokračuje vznikem mohutných akumulací balvanových hald a proudů, které lemují
úpatní svahy pod skalními stěnami. Hranáče, jak se tyto balvany označují, představují bloky až 6 m velké, které mezi sebou
vytvářejí malé suťové jeskyňky. Svahy hory dotvářejí i četné sesuvy. Kozelka je
z geomorfologického hlediska mimořádná, a proto byla v roce 1972 vyhlášena
chráněným přírodním výtvorem.
Za příznivého počasí je z Kozelky
jedinečný výhled
do širokého okolí. Hned pod hlavním
vrcholem leží na severozápadě kužel menší třetihorní sopky - vrchu Špičák
u Mezí (598 m n. m.), vpravo od něj leží vzdálenější
Zbraslavský vrch. Severním směrem vidíme z naší strany nenápadný Nevděk u
Žlutic a výhled na tuto stranu ukončuje další mohutná stolová hora – Vladař,
proslulá jako jedno z největších keltských hradišť na našem území. Vpravo
od televizního vysílače Krašov na západě vystupuje na
obzoru Slavkovský les, na severozápadě pak, za
Sokolovskou kotlinou, jsou vidět Krušné hory. Na severu obzor uzavírá
stratovulkán Doupovských hor. Při pohledu
k jihovýchodu vidíme 2 km
vzdálený zalesněný čedičový kužel dalšího Špičáku (610 m n. m.), vpravo od něj
pak zámek Nečtiny a vrchol dalšího čedičového tělesa
se zříceninou hradu Preitenstein, další zastávka
exkurze. Pokud jsou pole pod Kozelkou zoraná, jsou
nápadná sytě červenohnědou barvou půdy. Příčinou je hematitová příměs v
jílovcích a jemnozrnných pískovcích líňského
souvrství svrchního karbonu, které tvoří okolní krajinu.
Z Kozelky sejdeme zpět do Doubravic a
polní cestou se vydáme směrem na Nečtiny. Za vsí pak
pokračujeme po silnici směrem na Úněšov, ale po 1 km na rozcestí
odbočíme vlevo na Nové Městečko. Cesta prochází soutěskou, po jejíž levé
(severní) straně si můžeme všimnout malého lomu (B)
(49°57´36,9´´N; 13°9´36,7´´E). Vystupují v něm čediče třetihorního
stáří, nápadné zejména dlouze sloupcovitým rozpadem. Sloupce jsou až 25 m vysoké, silné asi půl
metru a příčně rozpukané. Samotný čedič je světle šedý, s četnými
štěrbinovitými dutinami po plynech. Vlivem vyšší odolnosti vůči erozi se
čedičové těleso vypíná vysoko nad okolní krajinu budovanou proterozoickými
fylity. Na vrcholu kopce, snadno přístupném po turistické trase od rybníka,
stojí zřícenina rozsáhlého královského hradu Preitensteinu.
Hrad byl vystavěn Janem Lucemburským na počátku 14. století jako vojenská
pevnost na důležité zemské stezce. Od
poloviny 16. století je hrad opuštěný a dnes jsou z něj zachovány jen zbytky
hradeb a zdí. Ve zdivu si můžeme všimnout všech tří typů hornin z blízkého
okolí. Část je z místního čediče, plošší kameny jsou z fylitů lámaných v nedalekých
lůmcích a světlé větší bloky patří karbonským
slepencům.
Z hradu sejdeme do Nového Městečka,
zabočíme vlevo a před
domem č. 22 odbočíme vpravo na modře značenou cestu směřující k východu.
Vlevo od cesty po chvíli spatříme výchozy a drobné jámy po těžbě svrchnoproterozoických, strmě ukloněných fylitů
(C) (49°57´36,2´´N; 13°9´56,5´´E), které zde byly od středověku používány
jako stavební kámen. Tak dobrou odlučnost jako pokrývačské břidlice u Rabštejna však nemají.
Cesta nás luční úžlabinou přivede na
okraj lesa, kde na rozcestí pokračujeme po modré značce vlevo. Překřížíme
asfaltovou cestu a zhruba po 600 m dojdeme na rozcestí, za nímž jsou
již po obou stranách cesty patrné nízké haldy po rýžování zlata. V lese jsou
porůznu roztroušené kameny a bloky světle zbarvených, pevných až rozpadavých
slepenců karbonského stáří (D) které patří severnímu ze dvou
významnějších pruhů slepenců ležících v okolí obce Lipí.
Přijdeme na křižovatku šesti lesních cest, na které zahneme poněkud vlevo. Asi 200 m za rozcestím
zahneme znovu vlevo se svahu do údolí potoka Kačina
tekoucího východním a později severovýchodním směrem. Celé dno údolí je zcela
přeryto a zakryto haldičkami (sejpy) a jámami po
rýžování zlata (E). Sejpy je
možno sledovat v údolí níže po proudu v délce asi 4 km.
Potok Kačina
a jižněji ležící povodí potoku Dubina byly již odedávna místy, kde se rýžovalo
zlato. Drahý kov přinášejí toky z rozsáhlé plochy karbonských sedimentů
manětínské pánve. Zlato pochází se slepencových poloh čočkovitého tvaru v kladenském
a týneckém souvrství, mocných 1-30
m, vykazujících velkou příměs jílovité hmoty. Pruhy
slepenců tvoří hřbety a rozvodí mezi místními potoky. Fosilní rozsypy
reprezentují výplavové kužely řek a potoků, které ústily do manětínské pánve z době svrchního
karbonu. Valouny ve slepencích jsou dobře opracované a dosahují až půlmetrové
velikosti. Z opracování zrnek zlata v náplavech vyplývá, že primární zdroje
ležely daleko od místa dnešního uložení zlatěnek ve
slepencích. Zdrojem zlata byly zřejmě křemenné žíly v plášti granitových těles, které byly
v karbonské době rozrušovány erozí. Zlato se z nich uvolňovalo do
karbonských říčních náplavů, dnes přeměněné na slepence. Zlato tvoří jemnozrnné
plíšky (zlatěnky) o vysoké ryzosti. Na 1 gram zlata je třeba asi
7-10 tisíc zlatěnek. Přesto se celkové množství
vytěženého zlata odhaduje na několik desítek kilogramů. Při troše štěstí je i
dnes možné z náplavů potoků vyrýžovat drobná zlatá zrnka.
Rozsah dávných zlatokopeckých prací je
ohromující. Zlatokopové přerýžovali nejenom náplavy
potoků, ale těžili i slepence a pískovce v jámách a malých stěnových lomech.
Zejména u osady Lipí po sobě zanechali odklizy se
stěnami vysokými až 10 m.
Množství hald, tzv. sejpů v povodí obou potoků
dokládá rozsáhlé rýžování po dlouhou dobu. O značném stáří rýžování svědčí
mladší erozní zahlazení hrubých zásahů do modelace terénu. Zlato zde
pravděpodobně těžili již Keltové, jak o tom svědčí nálezy zlatých plátků na
keltském pohřebišti v Manětíně-Hrádku. Nemáme však žádné písemné doklady o
těžbě z mladších dob.
Údolím potoka Kačina,
zvaným „V klenotech“, a po značených cestách dojdeme zpět do Manětína.
Město je poprvé zmiňováno roku 1169
a je plné vzácných architektonických a uměleckých
památek. Nejvýznamnějším objektem je zámek vybudovaný po roce 1712
s cennou barokní a sochařskou výzdobou.