Neogén u Chotíkova a Příšova

U Chotíkova a Příšova jsou nejinstruktivnější odkryvy terciéru v blízkém okolí Plzně. Kromě příznivě odkrytých říčních sedimentů v pískovnách nalezneme v údolí potoka Třemošné také ojedinělý doklad terciérního vulkanismu, přírodní památku Homolka u Příšova. Vycházka zahrnuje exkurzi do činné pískovny Příšov a je proto nezbytné si předem sjednat povolení ke vstupu. Celková délka exkurze je 9 km.

Do Chotíkova je možné se dopravit autobusem. Z návsi vyjdeme po staré silnici na Karlovy Vary a za křižovatkou se silnicí Plzeň - Karlovy Vary odbočíme vpravo po silnici na Příšov. Asi po 500 m přijdeme v lese k prudké zatáčce, od níž vpravo jsou již patrné jámy po těžbě písků a štěrků. 200 m za zatáčkou zatočíme vpravo po silnici vedoucí k činné pískovně (A) (49°48´25,7´´N; 13°18´55,1´´E).

V pískovně jsou výborně odkryty štěrky a písky terciérního stáří, uložené ve dvou sedimentárních cyklech. Ve spodním převládají pestré, žluté, oranžové až červeně zbarvené jílovité písky s kolísajícím podílem valounů. Pro spodní cyklus je význačné diagonální zvrstvení a nápadná faciální proměnlivost v horizontálním i vertikálním směru. Mocnost poloh kolísá od centimetrů do metrů, s rychlým vykliňováním či naduřováním vrstev. Hojné valouny jsou tvořeny křemenem, buližníkem a křemencem, jejich průměrná velikost je 3-7 cm. Uloženiny vznikaly přínosem různě hrubozrnného materiálu, při kterých přívalový proud erodoval starší nezpevněné sedimenty. Etapy přívalů se střídaly s obdobími klidu, kdy se v depresích ukládal jemnější jílový materiál. V píscích se vyskytují tenké polohy železivců a černé smouhy písků s povlaky oxidů manganu.

Na tento cyklus se po stratigrafickém hiátu ukládá svrchní cyklus, který tvoří asi 7 m mocný sled v horní části pískovny. Sedimenty se výrazně liší litologickým charakterem a mohou mít i dosti odlišné stáří. Celý sled je monotónní, chybí zde zřetelně odlišené zrnitostní frakce, sedimenty nejsou nikdy diagonálně zvrstvené a všude mají ráz rychlé až překotné sedimentace. V porovnání se spodním cyklem jsou horniny hrubší - valouny zde běžně dosahují 20-25 cm. Ani v jednom z obou cyklů nebyly nalezeny zkameněliny, které by umožnily přesnější datování stáří sedimentů; z geologické situace se vyvozuje svrchní miocén až spodní pliocén.

Zajímavostí jsou ojedinělé nálezy prokřemenělých kmenů karbonských stromů, tzv. araukarity. Bývají vybělené a někdy dosahují značné velikosti. Dokládají, že v průběhu terciéru byly karbonské sedimenty na některých místech v krajině odkryty a erodovány a odolný materiál, kterými araukarity jsou, z nich zůstal jako klastický materiál na povrchu. Další pozoruhodností jsou velké bloky dobře zaoblených a pozoruhodně čerstvě vypadajících terciérních vulkanitů s velkými vyrostlicemi augitu. Jejich bloky jsou vyvezené na okraj silnice před vstupem do pískovny.

V podloží štěrků je při těžbě štěrkopísků občas odkryto skalní podloží. Ojediněle v něm byly nalezeny otisky karbonské flóry ve žlutavých jílovcích, které dokládají stefanské stáří.

Sedimenty obou cyklů vznikaly v depresi ZSZ-VJV směru, která současně se sedimentací (synsedimentárně) zaklesávala. Do deprese byl materiál přinášen od ZSZ. Báze třetihorních sedimentů se v této depresi rychle snižuje od západu k východu, u Chotíkova leží v úrovni 412 m n. m. Uloženiny vznikaly v toku označovaném jako A1, který se severně od Plzně vléval do větší řeky plynoucí k severu do podkrušnohorských jezerních pánví.

Z pískovny se vrátíme na silnici a projdeme Příšovem směrem na Nevřeň. Po necelém 1 km přijdeme k okraji lesa, kde se po pravé straně zvedá menší pahorek, přírodní památka Homolka u Příšova (B) (49°48´2,9´´N; 13°17´48,8´´E).

V jámách v lese i na vrcholu pahorku je odkryt relikt vulkanické činnosti, který představuje nejjižnější projev činnosti doupovského vulkanického centra. Koncem třetihor zde proběhly dvě sopečné erupce, při kterých došlo k navrstvení tufů a aglomerátů. Polohy tufů z mohutnější první erupce jsou primárně ukloněné pod úhlem 35º k jihu a mají šedohnědé zbarvení. Hojně obsahují hrachovité agregáty spečených jílů z podloží a sopečné bomby, balvany a bloky až do velikosti 1 m. Při druhé erupci došlo k diskordantnímu uložení červenohnědě zbarvené tefry. Následně byly vrstvy tufů proraženy žilami magmatu, po jehož utuhnutí vznikla bazaltoidní hornina odpovídající olivinickému nefelinitu s hauynem. Je složena z augitu a menšího množství olivínu, nefelínu, magnetitu a hauynu. Žíly mají směr jednak SZ-JV, jednak JJZ-SSV. Okolí bazaltových žil je kontaktně metamorfováno, což se projevuje načervenalým zbarvením tufů. Zvláštností je velké množství zachovalých dřev v tufech, které dokládá, že k erupci a uložení tufů došlo v lese. Úlomky dřev nejsou většinou zuhelnatělé, hojná jsou však dřeva limonitizovaná. Z rozboru struktury dřeva bylo zjištěno, že patří především jehličnanu Glyptostrobus europaeus (patisovec). Pozoruhodné je zjištění, že teplota vulkanické brekcie v době pohlcení dřev byla nižší než 400º C a že dřeva patřila již odumřelým stromům.

Asi 130 m od vrcholu Homolky na SZ v opuštěném lůmku proráží třímetrová komínová brekcie hrubozrnnými arkózovými pískovci týneckého souvrství. I tato komínová brekcie obsahuje množství dřev. Další brekciovitá výplň diatremy s množstvím dřev leží asi 300 m k SZ odtud v jámovém lůmku. Není vyloučeno že geofyzikální průzkum by objevil ještě dalším dosud neznámá tělesa v okolí.

Názory na stáří erupce se různí, nejpravděpodobnější je stáří pliocénní. Na Příšovské homolce byl dříve lom na škváru a stavební kámen, po těžbě pevnějšího materiálu ze žil zbyly u silnice chodbovité rýhy o šířce 1,5-2 m. Tufová výplň a zejména masivní žilné horniny byly předmětem těžby pro stavební účely i vědeckého zájmu. První studium Homolky provedl Z. V. Jahn (1870), petrografické popisy hornin Homolku podal již v roce V. Hanzel (1886). Geologickými poměry se zabývali dále Winkler (1911), Kettner (1911), Purkyně (1913), Bareš (1959) a Čepek (1959). Jako výjimečný doklad terciérní vulkanické činnosti v blízkosti Plzně je Příšovská homolka od roku 1956 chráněna.

Vrátíme se na silnici a po asi 180 metrech zahneme na lesní cestu, od které vpravo v lese leží malý lom (C) (49°49´5,9´´N; 13°17´45,1´´E). V lomu vystupují slepence a arkózy týneckého souvrství, stáří svrchního karbonu. Jsou zde patrné běžné jevy, jakými je střídání poloh o různé zrnitosti apod. Zajímavá je zde přítomnost protažené dutiny v jižní lomové stěně. Representuje dutinu po nedokonale silicifikovaném dřeva několik m dlouhého kmene splaveného a uloženého v hrubozrnných říčních štěrcích karbonské řeky.

Znovu se vrátíme se na silnici a dojdeme po ní na okraj Nevřeně. Před můstkem zahneme vpravo na cestu okolo domků a dále vpravo do lesa. Přijdeme do pískovny (D) (49°49´33,7´´N; 13°16´41,0´´E). V minulosti, mezi lety 1870 – 1897, zde bylo hlubinně těženo kaolinové ložisko při sv. okraji Nevřeně. Stratigraficky patří k týneckému souvrství. V písku lze nalézt typické horniny kaolinizovaných arkóz. Kromě za vlhka plastických kaolinů je zajímaný valounový materiál. Mezi převládajícími křemenných valounů lze nalézt černé valouny s bílými pásky, všeobecně považované za buližníky (= prekambrické silicity). Před několika lety však byla ve valounech zjištěna slabě metamorfovaná fauna, které prokázala, že tyto tzv. buližníky jsou ve skutečnosti slabě metamorfované silurské graptolitové břidlice. Byla zde nalezena nevalně zachovalá, avšak dostatečně průkazná graptolitové fauna, vzácněji doprovázená i faunou další. Zdroj těchto hornin nelze hledat v Barrandienu, neboť tam se takové horniny nevyskytují. Je možné, že tyto černé valouny pocházejí ze sedimentárního pokryvu paleozoického stáří ležícího kdysi na SZ. Dnes však v této oblasti fosiliferní paleozoické sedimenty zcela chybí. Valouny nám tak poskytují cennou informaci o dnes neexistujících stratigrafických jednotkách Českého masivu a současně jsou důkazem, jak intenzivní a hlubokou erozí Český masív v geologické minulosti prošel.