Svrchní křída na Lounsku

Na Lounsku je na několika nedalekých samostatných lokalitách možno seznámit se s horninami svrchní křídy, od původního jezerního vývoje až to doby, kdy se zde vytvořilo hlubší mořské prostředí. Celá trasa exkurze by pěšky byla dlouhá asi 7 km.

Křídový útvar je v Českém masívu znám z oblasti české křídové tabule a na Lounsku je dobře vyvinut. Nejstarší uloženiny patří stupni cenomanu a reprezentuje je perucko-korycanské souvrství. Perucký vývoj je většinou starší, jeho vyšší část již nepochybně patří mladšímu cenomanu. Jsou to kaolinické pískovce, písčité jílovce a někdy i slepence, ve vyšší části i tenké slojky hnědého uhlí. Sedimenty vznikaly na pevnině, v říčních tocích, průtočných jezerech a deltách. Nejvyšší části peruckého vývoje však již vznikaly v lagunách. V okolí Loun leží na bázi peruckého vývoje slepence a křemenné pískovce. Na některých místech je uprostřed pískovců vyvinuta poloha jílovců, ale její vývoj není pravidelný a na některých místech chybí. Mocnost spodní části dosahuje asi 20 m. Výše leží horní jílový obzor, který má mocnost asi 5 m. Plochá krajina s říčními toky a jezery se rozkládaly podél deprese labského směru v severních a sz. Čechách. Na Lounsku sedimentace peruckého vývoje probíhala především ve sníženinách vyplněných staršími karbonskými uloženinami.

Obvykle mladší korycanský vývoj má mořský charakter. Na Lounsku je reprezentován bělavými jemnozrnnými pískovci, jen s malým zastoupením glaukonitu o mocnosti jen asi 10-16 m. Vznik korycanského vývoje vyvolala výrazná mořská transgrese. Fauna je reprezentované zejména velkými Rhynchostreon, Lopha a Spondylus. Ve spodním turonu došlo z prohloubení sedimentačního prostoru. Vzniká bělohorské souvrství, na Lounsku mocné asi 40 m. Fauny mají výrazný mořský ráz, s velkými amonity Lewesiceras a Collignoniceras, mlžem Mytiloides labiatus, garnátem Protocallianassa, plži, ramenonožci a dalšími faunami. Následuje jizerské souvrství vyvinuté jako slínovce a pískovce, často glaukonitické. Na Lounsku jejich mocnost dosahuje pouze 25 m.Ve svrchním turonu se vytváří teplické souvrství. Má transgresívní charakter a protože reliéf okolní krajiny byl plochý a přínos písčitého materiálu nízký, prakticky chybí pískovce. Celou mocnost na Lounsku, tj. asi 60 m, tvoří slínovce (místy glaukonitické) a jílovité vápence. Ve fauně jsou hojní ramenonožci Cretirhynchia, Gibbithyris, mlž Mytiloides , nepravidelné ježovky rodu Micraster a četná další fauna. Coniac a snad i část santonu zastupuje březenskému souvrství. Je tvořeno převážně jílovci a slínovci. Na Lounsku je mocné asi 250 m. Souvrství reprezentuje flyšoidní vývoj. Nadložní tvoří merbortické souvrství má santonského stáří. Tvoří jej pískovce, ve kterých se objevují i pozůstatky pobřežního rostlinstva (Sequioa reichenbachi, Myrtophyllum angustum). Mořská fauna je již velmi chudá a svědčí o postupném zániku sedimentační pánve v prostoru Českém masívu.

Uložení vrstev české křídy je horizontální nebo subhorizontální. Pouze podél významných zlomových linií nebo v okolí terciérních vulkanických těles jsou některé křídové sedimenty tektonicky postiženy. I když křídová souvrství obsahují hojné fosílie, fauny jsou z větší části moderně nerevidované.

Exkurzi zahájíme v údolí Hasiny u Lipence. Je zde vybudována naučná stezka křídovými sedimenty. Z parkoviště sejdeme stezkou na nivu potoka Housina a zahneme vpravo. Mezi nejvýznamnější zastávky patří výchozy jílovců peruckého vývoje perucko-korycanského souvrství. Jsou odkryty v menším výchozu na východním konci naučné stezky ve skalkách nad cestou (A) (50°18´54,7´´N; 13°41´48,3´´E). V jílovcích nápadných šedohnědou barvou jsou tenké vrstvičky uhelných jílovců z rostlinného detritu. Lokalita je významná historicky, neboť z ní pochází mnoho typového materiálu prací o české křídové flóře, popsané J. Velenovským v letech 1882-1931. Celkem je z peruckých jílovců popsáno asi 150 druhů rostlin. České flóry se tak řadí k nejbohatším z tohoto období na světě.

Z jílovců jsou známé otisky větviček a šištic nahosemenných dřevin z čeledi tisovcovitých (Taxodiaceaea). Rod Sequioa je znám v několika druzích (S. maior, S. crispa, S. heterophylla). Dlouhé jehlice hustě nahloučené na větvičkách má Cunninghamites elegans, naproti tomu Widdringtonia graminea má jen krátké, jehlicovité až šupinovité listy. Dalším významným druhem je Frenelopsis alata s metlovitými, plochými větvičkami. Z jílů jsou známy i zástupci rodu Pinus (borovice). Z pozoruhodných rostlin stojí za zmínku i Ephedropsis strobilifera, vypadající jako dnešní chvojník. K jiným botanickým pozoruhodnostem cenomanských flór patří i rostliny řazené do příbuzenství jinanů. Je to zejména Nehvizdyia obtusa s drobnými, okrouhlými až široce eliptickými listy zužujícími se v řapík. Známé jsou i otisky listů různých typů cykasů (Dioonites cretosus, Jirusia bohemica, Nilssonia bohemica).

V peruckých jílovcích se vyskytují i otisky krytosemenných rostlin. Tvoří až 50 % známé flóry peruckých vrstev. K nejčastějším patří štíhlé listy označované dříve jako Eucalyptus. I když jsou tvarem listů a průběhem žilnatiny blahovičníkům skutečně blízké, jsou dnes řazeny k rodu Myrtophyllum, ke druhům M. geinitzii a M. angustum. Velké, platanům podobné listy mají rody Credneria a Platanophyllum. Mezi aralkovité rostliny patří druhy Araliphyllum kowalewskianum, A. daphnophyllum. Další hojné listy patří i Cocculophyllum cinnamomeum. Mnoho rostlinných druhů, které jsou známé jen podle listů, má dodnes nejasné systematické postavení a proto listy bývají popisovány jako umělý rod Dicotylophyllum. Hojné jsou listové vějíře bylinných kapradin Gleichenia, Kirchnera a Laccopteris. Kapradina Dicksonia punctata měly i stromovitý vzrůst. Rostliny jsou zachovány většinou ve formě rostlinné. řezanky nebo krátkých úlomků větviček či částí listů. Vyskytují se nejrůznější části rostlin: listy, větvičky, plody, šištice, semena apod. Hojné jsou spóry kapradin, mechů i hub. V porovnání s rostlinnými zbytky jsou nálezy živočichů, většinou bezobratlých, v peruckých jílovcích velmi vzácné. Charakter vegetace peruckých jílovců odpovídá velmi teplému subtropickému až tropickému podnebí. Stanoviště jsou však rozdílná - od bažinných stanovišť až ke stanovištím suchým, na vyvýšeních dále od bývalých jezer a řek.

Po cestě dojdeme na zastávku na západním konci naučné stezky. Ve svahu nad nivou jsou odkryty bloky nazelenalých kvádrovitých pískovců korycanských vrtev (B) (50°18´58,1´´N; 13°41´33,5´´E).

Vrátíme se na silnici, zahneme vlevo a po polní cestě dojdeme po 500 m na silnici do Března a po dalších 6,5 km dojdeme přes Skupici do Března k Ohři. Dojdeme až k komplexu budov u jezu a po silnici zahneme vpravo. Na pravém břehu Ohře jsou ve vysokém svahu odkryty jílovité usazeniny křídového stáří stupně coniacu. Je to jedno z nejvýznamnějších nalezišť české křídové pánve s mezinárodním významem. Je stratotypen březenského souvrství, nazvaného podle této lokality. Lokalita je významná historicky. Jako paleontologicky nejbohatší naleziště březenských vrstve byla podrobně popsána Antonínem Fričem již v roce 1894 v monografické studii v rámci „Studií v oboru křídového útvaru v Čechách“. Mnohokrát byla citována v odborné literatuře a existovaly různé, i protichůdné koncepce stratigrafického stáří. Dnes se vcelku nesporné, že březenské jíly patří stupni coniacu, neboť vrty prokázaly ještě asi 35 m mocný sled jílovců pod úrovní hladiny Ohře. Celková mocnost coniacu je zde asi 240 m. Lokalita dodnes zůstává jednou z nejvýznamnějších lokalit české křídové pánve a je častou zastávkou geologických exkurzí.

Svahy nad cestou jsou tvořeny šedými, pyritickými jílovci s hojnými sádrovcovými výplněmi puklin. Za vlhka jsou jílovce plastické, pro sběr zkamenělin jsou proto výhodnější proschlé kusy jílovců. Díky vysoké plasticitě a malé odolnosti vůči větrání se jílovce rychle rozpadají. Ve svahu je možno si všimnout i plošných sesuvů, ve kterých zvětralé jíly "vytékají" pod svahem a nad silnicí vytváří vyvýšené valy. Jílovce jsou bohaté na fosilie drobnější velikosti. Známo je asi 300 druhů živočichů, od foraminifer přes nejhojnější měkkýše až ke zbytkům ryb. Celé defilé je možno rozdělit na pět litologicky i faunisticky odlišných poloh, známých již A. Fričovi.

Z cesty zahneme křovinatým svahem k pravému břehu Ohře. Na břehu vystupují šedozelené jílovce tzv. „nukulové“ vrstvy. Z ní bývají na břehu Ohře vyplavované pyritizované zbytky živočichů, zejména mlži rodu Nucula, plži, kelnatky a amoniti rodů Scaphites a Sciponoceras. Poloha je přístupná pouze při nízkém stavu hladiny Ohře (C) (50°21´26,3´´N; 13°44´17,3´´E). Nad touto vrstvou je vyvinuta poloha jílovců s hojnými zrnky glaukonitu a foraminiferami, která je však velmi nepříznivě odkryta. Výše nad cestou je rovněž nepříznivě odkrytá vrstva radiolariová, pojmenované podle hojných mikroskopických schránek radiolarií (mřížovců). V těchto jílovcích jsou hojní zástupci mlžů rodu Inoceramus, často s hnědavým povlakem.

Nadložní vrstva odkrytá ve svahu nad cestou na severním svahu Březenského vrchu je na zkameněliny nejbohatší (D) (50°21´23,1´´N; 13°44´16,5´´E). Zbytky schránek jsou bíle fosilizované nebo mají rezavé odstíny. Samotné jílovce mají světle zelenošedou barvu. Protože v ní převažují plži, je známa jako „gastropodová“ vrstva. Převládají deformované otisky ulit křídlatce Perissoptera reussi, naticidního plže Natica gentii, četné druhy z okruhu rodů Cerithium, Fusus, Turritella a další. Z mlžů jsou hojné lastury nuculidních a arcidních mlžů (Leda, Arca), četní veneridní mlži (Venus), hladké typy hřebenatek (Entolium, Pecten nillsoni, P. curvatus), zástupci inoceramů a mnoho dalších typů mlžů. Hojné jsou šavlovité schránky kelnatky Dentalium medium. V jílovcích jsou hojné i menší schránky tvarově pozoruhodných hlavonožců, zejména tence válcovité ve volné spirále stočené schránky rodu Crioceratites a přímé schránky rodu Baculites. Spirální schránku dále napřímenou a opět zahnutou má druh Scaphites auritus. Z ostnokožců jsou hojné nepravidelné ježovky, zejména druh Hemiaster regulusanus. Ve vyšší části svahu vyvětrávají konkrece pelosideritů mající až půl metru v průměru. Fosilie nejsou v pelosideritech hojné. K nejčastějším patří amoniti, vzácně i otisky ryb.

Nejvyšší část profilu, v současné době velmi špatně odkrytá, zaujímá tzv. vrstva krabová. Jsou to velmi měkké, rozpadavé, žlutavé a šedé jíly s glaukonitem. Nápadný je nedostatek plžů, poměrně hojné jsou však otisky krunýřů krabů, zejména druhů Polycnemidium pustulosum a Microcorystes parvulus a bentických granátů rodu Protocallianassa.

Fauna březenských jílů je nápadná vysokým podílem volně pohyblivého bentosu a naopak nedostatkem bentosu přisedlého. Mnoho březenských druhů žilo zahrabáno v povrchové vrstvě bahna na dně. Podobně žijí na bahnitém dně s morfologicky shodnými schránkami dnešní středomořské druhy Aporrhais pespelecani, cerithiodní a turritellidní plži, veneriodní a nuculidní mlži nebo kelnatky. Mnohé druhy známé z březenských jílů patří nektonním živočichům (ammoniti, ryby), jejichž schránky a kůstky se po odumření uložily na bahnitém dně. V nejvyšší části profilu jsou křídové sedimenty překryty třetihornímí jezerními sedimenty.