Na
konci devonu moře z území středních Čech ustoupilo. Až do svrchního karbonu pak
nemáme v okolí Plzně žádné usazené horniny, protože oblast budoucího
Českého masivu se stala dějištěm variského vrásnění. Tento horotvorný proces se
vysvětluje jako důsledek srážky kontinentů Gondwany
na jihu a Laurussie - spojeného kontinentu Laurencie a Baltiky - na severu a uzavření tzv. Rheického oceánu mezi nimi. Vzniklo mohutné variské pohoří
probíhající přibližně ve směru západ - východ, jehož trosky dodnes vystupují z
mladších pokryvů v pásu od Irska až do střední Evropy. Výsledkem byl vznik
Českého masivu a jeho zonální stavba z velkých jednotek
nasunutých od jihu k severu.
Vrásnění
a metamorfóza, jež vznik variského horstva doprovázely, se však v jeho celém
průběhu neprojevovaly ve stejné době a ve stejné intenzitě. Podobně jako v
jiných pásemných pohořích, i ve variském horstvu lze vyčlenit v příčném směru
zóny, které se liší dobou ukončení sedimentace, intenzitou vrásnění a stupněm
metamorfózy hornin. Centrální zóna variského pohoří je ve střední Evropě
označovaná jako zóna moldanubická (moldanubikum), dále k severu následuje zóna tepelsko-barrandienská (bohemikum),
sasko-durynská (saxothuringikum), středoněmecký
krystalinický práh, zóna rýnsko-hercynská (rhenohercynikum)
a jako nejexternější zóna již tzv. variská předhlubeň
(subvariscikum). Vrásnění začalo ve svrchním devonu
nejprve v zóně centrální a pokračovalo během spodního a posléze i svrchního
karbonu směrem k periferii pohoří. Intenzita metamorfózy se rovněž mění, od katazonální, velmi silné metamorfózy v moldanubiku
až do neznatelné metamorfózy v subvarisciku.
V
raných fázích došlo k vrásnění a metamorfóze horninových komplexů, které dnes
na území Českého masívu nacházíme v moldanubiku. To
se rozkládá v jižní polovině Čech a zasahuje daleko k jihu až do předpolí Alp.
Stupeň metamorfózy byl v moldanubiku tak vysoký,
že úplně setřel původní charakter hornin a původní možné fosilie se proto nedochovaly . Proto je určení stáří i stavby původních
horninových komplexů velmi obtížné. Naproti tomu v severněji ležícím
Barrandienu k intenzivnější metamorfóze nedošlo a variské vrásnění se
projevilo hlavně vznikem jednoduchých vrás JZ - SV směru.
V
kořenech vystupujícího horstva, v oblastech s vysokými teplotami a tlaky,
docházelo k natavování hornin a k výstupu rozsáhlých granitoidních spoust.
Úroveň současného povrchu Českého masivu leží až několik kilometrů pod původním
reliéfem variského pohoří. Máme tedy možnost studovat na dnešním zemském
povrchu horniny i z
hlubokých kořenů variského horstva.
Mezi
největší masivy granitoidních hornin variského stáří patří v Čechách dva velké
plutony - moldanubický a středočeský. Předpokládá se,
že vyvřeliny dnešního středočeského plutonu vystoupily podél hlubinného zlomu,
který odděluje dvě významné jednotky Českého masivu - moldanubikum
na jihu od tepelsko-barrandienského bloku (TBU) na severu. Kromě těchto velkých a složitých
granitoidních masivů
máme v jihozápadních Čechách i četné masivy menší, které
reprezentují buď pně uvedených plutonů, nebo pně dalších plutonů
podpovrchových. Mezi taková menší tělesa patří i masiv štěnovický
ležící jižně od Plzně.
V poruchových
pásmech a puklinách horninového pláště granitoidních těles vznikaly ze zbytkové
taveniny žíly kyselých
(aplity) i bazických vyvřelin (lamprofyry), které prorážejí starší proterozoické
i paleozoické sledy. Z hydrotermálních roztoků v závislosti na jejich složení a
na vzdálenosti od hlubinného tělesa vznikaly rudní žíly, které byly v
historické době těženy na mnoha místech v Čechách.