Granitoidy štěnovického masivu

 

Jižně od Plzně se nachází jeden z menších variských granitoidních masivů, jejichž vznik je spojen s variským vrásněním ve svrchním devonu.

Masív se nazývá se štěnovický a leží v antiklinálním pásmu svrchního proterozoika stejně jako masív stodský, ležící asi 15 km jihozápadně. Chemismem se již blíží granitoidům středočeského plutonu. Tvoří intruzi charakteru pně s výraznou zonální stavbou. Masiv je obnažen na ploše 22 km2. Jeho povrchový výchoz má tvar deformované elipsy protažené ve směru SV-JZ, zhruba ohraničené obcemi Štěnovice, Čižice, Předenice, Nebílovy a Losiná. Okolní proterozoické horniny v blízkém okolí jsou kontaktně metamorfovány. Plocha masivu je mírně zvlněná; v centrální části se vytvořila mísovitá deprese, zatímco jeho okraje jsou relativně vyvýšené. Masiv je porušen mladší radiální tektonikou. Pronikají jím žíly granodioritových až křemeno-dioritových (tonalitových) porfyritů a aplitů. Masiv je variského stáří, podle radiometrického datování utuhl před 355 miliony let.

Celé těleso štěnovického masívu je tvořeno amfibolicko-biotitickým (tzv. štěnovickým) granodioritem s četnými drobnými útržky (xenolity) dioritů a křemenných dioritů. Směrem od okraje do centra se plynule mění složení. Ve středu masivu převažují kyselejší facie s větším množstvím draselného živce (poměr plagioklasu a draselného živce je 3,5:1), zatímco směrem k okrajům se vyskytuje facie bazičtější (poměr je až 8:1). I množství tmavých součástek plynule narůstá ze středu k okrajům masivu. Typický štěnovický granodiorit má složení: plagioklas 58%, křemen 20%, draselný živec 11%, biotit 5%, amfibol 4% . Zbytek tvoří akcesorické minerály, k nimž patří především magnetit, titanit, apatit a zirkon. Průměrná velikost zrn minerálů je asi 2-5 mm. Struktura horniny je stejnoměrně zrnitá. Xenolity složením odpovídají drobnozrnnému biotiticko-amfibolickému dioritu a křemennému dioritu, jsou tvořeny shluky zeleného obecného amfibolu, plagioklasu, biotitu, nehojného draselného živce a křemene. Xenolity jiného složení (křemenné diority nebo kontaktně metamorfované proterozoické sedimenty, sekreční křemen) jsou vzácné. Dnes je posledním činným lomem lom v Nebílovském Borku. Do počátku našeho století byly činné lomy i na severozápadním svahu Štěnovického vrchu, opuštěné velké lomy jsou i u Čižic a Předenic. Malé jámové lomy jsou dodnes zachovány i v lese mezi Štěnovicemi a Losinou, v blízkosti polesí „V Koutech“.

Příměstským autobusem dojedeme do Štěnovic a z náměstí se vydáme po silnici směrem na Losinou. Asi po 400 m za zatáčkou zahneme vpravo na ulici do mírného kopce a ta nás po 0,5 km dovede k lomům, založeným v severozápadní okrajové partii štěnovického masivu.

Odbočíme-li ještě před vstupem do hlavního lomu cestou vlevo, přijdeme k východnějšímu, menšímu štěnovickému lomu (A) (49°40´1,0´´N; 13°24´32,0´´E), který je zatopen až k vstupu do lomu. Vlevo od lomu dodnes patrná skrývka, haldičky odpadu a pozůstatky budov. Těžba v něm byla krátce obnovena počátkem devadesátých let minulého století. Ve větším, jižněji položeném hlavním jámovém lomu (B) (49°39´59,9´´N; 13°24´26,0´´E) probíhala těžba po několik desítek let, naposledy okolo roku 2004. V okolí je několik dalších menších lomů, dnes většinou zatopených. V  lomech se těžil světle šedý granodiorit s mírným modravým odstínem. Ve východním lomu měl kámen horší kvalitu kvádrové odlučnosti vlivem tektonického postižení horniny. V čelní stěně lomu  je patrný několik metrů mocný vertikální pruh rozpukaného a silně hydrotermálně přeměněného (albitizovaného) granodioritu, který se od okolní horniny odlišuje načervenalou barvou.

Těžba kamene u Štěnovic má dlouhou tradici. Proslulé byly lomy Cingrošovy, u kterých právě stojíme. Jeho velká kamenická firma sídlila v Plzni v bloku mezi Barrandovou a Železniční ulicí. Podle údajů z let před první světovou válkou se zde ročně těžilo asi 2 tis. m3 kamene. Jednalo se o vyhledávaný stavební kámen, který byl a dosud je používán na dlažby, obrubníky, schody, jako obkladový i sochařský materiál. Vadou jsou však časté, tmavě šedé xenolity. Kámen je široce užit v Plzni, kde na velkých deskách „plzeňské dlažby“ na chodnících v centru města můžeme pozorovat stavbu horniny. Nápadné jsou černavé xenolity dioritu, narůžovělé pruhy aplitových žil nebo nažloutlé okraje desek vznikající zvětráním. Štěnovický granodiorit byl použit na mostu přes Radbuzu na Americké třídě v Plzni i na některých stavbách v Praze, Vídni a Budapešti.

Mineralogické nálezy v lomech nejsou bohaté. Na svislých puklinách lze najít shluky pyritu, často rozvětrávajícího do limonitických rezavých skvrn. V puklinách je velmi hojný chlorit, vytvářející temně zelenošedé povlaky. V drobných dutinách na puklinových plochách se vyskytují světle zelenožluté, asi 2 mm velké, úzce sloupcovité krystaly epidotu. Jen asi 1 mm velké, hnědožluté až temně hnědé a silně lesklé jsou tabulkovité krystalky titanitu. Laumonit vytváří rozpadavé nažloutlé agregáty. Hojné jsou nedokonale vyvinuté narůžovělé krystaly aduláru (draselný živec) a drobné sloupcovité krystaly křemene. V hruběji zrnitých pegmatitových jádrech aplitových žil je kromě draselného živce a šedavého křemene (záhnědy) možno nalézt i krystalky čirého albitu a nepravidelně omezené krystaly černého turmalínu skorylu. Na některých puklinách se lesknou i drobné modravě šedé šupinky molybdenitu, sulfidu vznikajícího za vysokých teplot. Minerální asociace odpovídá tzv. alpským žilám asociace B, která je známa z četných lomů ve středočeském plutonu v okolí Klatov, Blatné, Chocerad aj.

Tektonika štěnovického masivu, typická pro tento typ magmatických těles, se velmi instruktivně projevuje v jižnějším lomu. Jsou zde systémy puklin označovaných Q, L, a S. Vertikální pukliny Q vytvářejí lomové stěny, které jsou orientovány vždy kolmo ke kontaktu tělesa s pláštěm. Hydrotermální roztoky způsobily charakteristickou přeměnu boční horniny (vybělení, červenavé zbarvení nejčastěji na vzdálenost 10-20 cm). Na plochách puklin jsou časté povlaky limonitu a kaolinitu, méně časté jsou minerály již zmíněné alpské parageneze. Pukliny Q  jsou často vyplněny žilami porfyritů s vyrostlicemi světlých živců v jemnozrnné tmavě šedé hmotě a žilami světle šedých, jemnozrnných aplitů. Vertikální pukliny S jsou zhruba kolmé k puklinám Q, jsou strmě ukloněné směrem do středu masívu a mají mnohem drsnější a nerovnější povrch. Subhorizontální pukliny L, které vznikají při postupném (slupkovitém) tuhnutí masívu, nejsou dobře zřetelné. Na okrajích tělesa mají sklon 10º až 30º.

Po prohlídce obejdeme po lesní cestě velký a donedávna činný lom. Vpravo od cesty se objeví další, velký a hluboký zatopený lesní lom (C) (49°39´56,7´´N; 13°24´29,8´´E) cesta odbočující vlevo nás přivede k menšímu, rovněž zatopenému lomu (D) (49°39´59,7´´N; 13°24´35,2´´E). Na jeho levé, tj. severní straně vystupuje několik metrů mocná žíla temně šedého porfyritu s nepravidelnou odlučností, která na tomto místě proráží štěnovický granodiorit. V základní tmavošedé hmotě porfyritu jsou patrné bílé, několik mm velké obdélníkovité průřezy porfyrických vyrostlic živců, a menší a méně nápadné krystalky biotitu. Porfyrity jsou nepříjemnými průvodci při těžbě vzhledem k horší opracovatelnosti. Protože jsou odolnější vůči zvětrávání, vytvářejí ploché hřbítky na svazích i na vrcholu Štěnovického vrchu, kde byly dříve těženy jako stavební kámen.

Vrátíme se k většímu zatopenému lomu a pokračujeme dál v původním směru. Po chvíli odbočíme na cestu vlevo a po krátkém stoupání se na rozcestí „U šesti dubů“ dáme vpravo. Cesta stále mírně stoupá až k nejvyššímu bodu, kde opouští les. Pokračujeme mezi poli a za silážní jámou odbočíme na cestu vlevo, která nás dovede až do Nebílovského Borku. Odtud po silnici vlevo dojdeme až na konec obce, kde sejdeme ze silnice vpravo na zarostlou cestu.

V okolí leží opuštěné a zatopené lomy. Cesta nás po chvíli přivede nad okraj velkého produktivního jámového lomu, ve kterém se těží granodiorit z centrální části masívu (E) (49°38´52,9´´N; 13°26´0,4´´E). Od horniny v okrajové části u Štěnovic se liší poněkud světlejším odstínem a jemnější zrnitostí. Ve dně lomu také vystupují četné růžové, několik centimetrů mocné žíly aplitů, místy i s pegmatitovými jádry. Ve stěnách lomu jsou dobře viditelné horizontální pukliny, kterými protéká do lomu podzemní voda. V silně mineralizované vodě se daří řasám, jež vytvářejí zelené povlaky na lomových stěnách. Na protější straně silnice jsou další dva opuštěné a zatopené jámové lomy (F).

Po návratu na silnici pokračujeme kolem kaple sv. Vojtěcha po silnici vpravo k červené turistické značce a po ní směrem k Radyni. Vyjdeme na silnici v lese, ze které po necelém kilometru odbočíme vlevo mezi staré jámy na písek (od kaple Sv. Vojtěcha je to 1700 m) Polní cesta nás po dalších 800 metrech dovede do úžlabiny, kde okolo oplocenho pozemku a na rozcestí za ním se dáme cestou vpravo. Na jihozápadním úpatí nízkého vrchu po pravé straně (Kolíbka, 473 m n. m.) se v minulých stoletích kutalo ve stříbronosném ložisku „V horách“ (dnes označovaném jako ložisko Losiná) (G) (49°39´50,2´´N; 13°27´4,2´´E). Těžba zmiňovaná již v 80. letech 18. století, sledovala v délce asi 700 m mineralizované poruchové pásmo SV-JZ směru se strmým úklonem k jihovýchodu. Dosud jsou zde zřetelné zbytky starých hornických prací, tedy pěti zavalených šachtic. Slabá mineralizace typu Pb-Zn-Ag-Sb se vyskytuje v načervenalém granodioritu se žilkami kalcitu a křemene. V žilovině převládá křemen ve třech generacích, méně hojný je kalcit. Ze sulfidů je nejčastější pyrit, načervenalý sfalerit a stříbronosný galenit, zřídka se objevil bournonit v až 5 mm velkých krystalech. Z druhotných nerostů je znám cerusit, produkt zvětrávání olověných rud. Dnes jsou nálezy rudních minerálů na haldách ojedinělé. Podle údajů F. Pošepného z konce 19. století se v okolí rýžovalo i zlato.

Polní cestou se dostaneme po zhruba 600 m do Losiné, kde můžeme nasednout na autobus do Plzně nebo pokračovat na zříceninu gotického hradu Radyně.