Jižně od Plzně se
nachází jeden z menších variských granitoidních masivů, jejichž vznik je
spojen s variským vrásněním ve svrchním devonu.
Masív se nazývá se štěnovický a leží v antiklinálním pásmu svrchního
proterozoika stejně jako masív stodský, ležící asi 15
km jihozápadně. Chemismem se již blíží granitoidům středočeského plutonu. Tvoří
intruzi charakteru pně s výraznou zonální stavbou. Masiv je obnažen na ploše 22
km2. Jeho povrchový výchoz má tvar deformované elipsy protažené ve
směru SV-JZ, zhruba ohraničené obcemi Štěnovice, Čižice, Předenice, Nebílovy a Losiná. Okolní proterozoické horniny v blízkém okolí jsou kontaktně
metamorfovány. Plocha masivu je mírně zvlněná; v centrální části se vytvořila
mísovitá deprese, zatímco jeho okraje jsou relativně vyvýšené. Masiv je porušen
mladší radiální tektonikou. Pronikají jím žíly granodioritových až křemeno-dioritových (tonalitových)
porfyritů a aplitů. Masiv je variského stáří, podle radiometrického datování
utuhl před 355 miliony let.
Celé těleso štěnovického masívu je tvořeno amfibolicko-biotitickým
(tzv. štěnovickým) granodioritem s četnými drobnými
útržky (xenolity) dioritů a křemenných dioritů. Směrem od okraje do centra se
plynule mění složení. Ve středu masivu převažují kyselejší facie s větším
množstvím draselného živce (poměr plagioklasu a draselného živce je 3,5:1),
zatímco směrem k okrajům se vyskytuje facie bazičtější
(poměr je až 8:1). I množství tmavých součástek plynule narůstá ze středu k
okrajům masivu. Typický štěnovický granodiorit má
složení: plagioklas 58%, křemen 20%, draselný živec 11%, biotit 5%, amfibol 4% . Zbytek tvoří akcesorické minerály, k nimž patří
především magnetit, titanit, apatit a zirkon. Průměrná velikost zrn minerálů je
asi 2-
Příměstským autobusem dojedeme
do Štěnovic a z náměstí se vydáme po silnici
směrem na Losinou. Asi po 400 m za zatáčkou zahneme vpravo na ulici do mírného
kopce a ta nás po 0,5 km dovede k lomům, založeným v severozápadní
okrajové partii štěnovického masivu.
Odbočíme-li ještě před
vstupem do hlavního lomu cestou vlevo, přijdeme k východnějšímu, menšímu štěnovickému lomu (A) (49°40´1,0´´N; 13°24´32,0´´E), který je zatopen až k vstupu do lomu. Vlevo od
lomu dodnes patrná skrývka, haldičky odpadu a pozůstatky budov. Těžba
v něm byla krátce obnovena počátkem devadesátých let minulého století. Ve
větším, jižněji položeném hlavním jámovém lomu (B) (49°39´59,9´´N; 13°24´26,0´´E) probíhala těžba po
několik desítek let, naposledy okolo roku 2004. V okolí je několik dalších
menších lomů, dnes většinou zatopených. V lomech se těžil světle šedý
granodiorit s mírným modravým odstínem. Ve východním lomu měl kámen horší
kvalitu kvádrové odlučnosti vlivem tektonického postižení horniny. V čelní
stěně lomu je
patrný několik metrů mocný vertikální pruh rozpukaného a silně hydrotermálně
přeměněného (albitizovaného) granodioritu, který se
od okolní horniny odlišuje načervenalou barvou.
Těžba
kamene u Štěnovic má dlouhou tradici. Proslulé
byly lomy Cingrošovy, u kterých právě stojíme. Jeho
velká kamenická firma sídlila v Plzni v bloku mezi Barrandovou
a Železniční ulicí. Podle údajů z let před první světovou válkou se zde ročně
těžilo asi 2 tis. m3 kamene. Jednalo se o vyhledávaný stavební
kámen, který byl a dosud je používán na dlažby, obrubníky, schody, jako
obkladový i sochařský materiál. Vadou jsou však časté, tmavě šedé xenolity.
Kámen je široce užit v Plzni, kde na velkých deskách „plzeňské dlažby“ na
chodnících v centru města můžeme pozorovat stavbu horniny. Nápadné jsou černavé
xenolity dioritu, narůžovělé pruhy aplitových žil nebo nažloutlé okraje desek
vznikající zvětráním. Štěnovický granodiorit byl
použit na mostu přes Radbuzu na Americké třídě v Plzni i na některých
stavbách v Praze, Vídni a Budapešti.
Mineralogické
nálezy v lomech nejsou bohaté. Na svislých puklinách lze najít shluky pyritu,
často rozvětrávajícího do limonitických rezavých
skvrn. V puklinách je velmi hojný chlorit, vytvářející temně zelenošedé
povlaky. V drobných dutinách na puklinových plochách se vyskytují světle
zelenožluté, asi
Tektonika štěnovického masivu, typická pro tento typ magmatických
těles, se velmi instruktivně projevuje v jižnějším lomu. Jsou zde systémy
puklin označovaných Q, L, a S. Vertikální
pukliny Q vytvářejí lomové stěny, které jsou orientovány vždy kolmo ke
kontaktu tělesa s pláštěm. Hydrotermální roztoky způsobily
charakteristickou přeměnu boční horniny (vybělení, červenavé zbarvení
nejčastěji na vzdálenost 10-
Po prohlídce obejdeme
po lesní cestě velký a donedávna činný lom. Vpravo od cesty se objeví další,
velký a hluboký zatopený lesní lom (C) (49°39´56,7´´N; 13°24´29,8´´E) cesta odbočující vlevo
nás přivede k menšímu, rovněž zatopenému lomu (D) (49°39´59,7´´N; 13°24´35,2´´E). Na jeho levé, tj.
severní straně vystupuje několik metrů mocná žíla temně šedého porfyritu s
nepravidelnou odlučností, která na tomto místě proráží štěnovický
granodiorit. V základní tmavošedé hmotě porfyritu jsou patrné bílé, několik mm
velké obdélníkovité průřezy porfyrických vyrostlic živců, a menší a méně
nápadné krystalky biotitu. Porfyrity jsou nepříjemnými průvodci při těžbě
vzhledem k horší opracovatelnosti. Protože jsou odolnější vůči zvětrávání,
vytvářejí ploché hřbítky na svazích i na vrcholu Štěnovického
vrchu, kde byly dříve těženy jako stavební kámen.
Vrátíme se
k většímu zatopenému lomu a pokračujeme dál v původním směru. Po
chvíli odbočíme na cestu vlevo a po krátkém stoupání se na rozcestí „U šesti
dubů“ dáme vpravo. Cesta stále mírně stoupá až k nejvyššímu bodu, kde opouští
les. Pokračujeme mezi poli a za silážní jámou odbočíme na cestu vlevo, která
nás dovede až do Nebílovského Borku. Odtud po silnici
vlevo dojdeme až na konec obce, kde sejdeme ze silnice vpravo na zarostlou
cestu.
V okolí leží
opuštěné a zatopené lomy. Cesta nás po chvíli přivede nad okraj velkého
produktivního jámového lomu,
ve kterém se těží granodiorit z centrální části masívu (E) (49°38´52,9´´N; 13°26´0,4´´E). Od horniny v okrajové
části u Štěnovic se liší poněkud světlejším odstínem
a jemnější zrnitostí. Ve dně lomu také vystupují četné růžové, několik
centimetrů mocné žíly aplitů, místy i s pegmatitovými jádry. Ve stěnách lomu
jsou dobře viditelné horizontální pukliny, kterými protéká do lomu podzemní
voda. V silně mineralizované vodě se daří řasám, jež vytvářejí zelené povlaky
na lomových stěnách. Na protější straně silnice jsou další dva opuštěné a
zatopené jámové
lomy (F).
Po návratu na silnici
pokračujeme kolem kaple sv. Vojtěcha po silnici vpravo k červené
turistické značce a po ní směrem k Radyni. Vyjdeme na
silnici v lese, ze které po necelém kilometru odbočíme vlevo mezi staré jámy na
písek (od kaple Sv. Vojtěcha je to
Polní cestou se
dostaneme po zhruba 600 m do Losiné, kde můžeme nasednout na autobus do
Plzně nebo pokračovat na zříceninu gotického hradu Radyně.