Karbon u Břas

Mezi Stupnem, Radnicemi a Vejvanovem se rozkládá z historického hlediska velmi významná radnická karbonská pánev. Má velmi nepravidelný tvar. Tvoří ji soustava příkopových propadlin převážně SSZ-JJV směrů, vyplněná usazeninami kladenského souvrství a v menší míře u Břas i souvrství týneckého. Mladší karbonské jednotky podlehly denudaci, a proto největší mocnost karbonských sedimentů v břaské části radnické pánve činí pouhých 88 m. Kladenské souvrství ve svojí svrchní části (vrstvy nýřanské) obsahovalo vydatné sloje černého uhlí, které se těžily v tektonicky oddělených dílčích uhelných pánvích. Těžba mezi Stupnem a Vranovicemi se téměř po dvě století soustředila v tzv. břaské uhelné pánvi jen na ploše 2 km².

Vycházku dlouhou asi 12  km začneme na nádraží ve Stupně, odkud se vydáme po silnici severním směrem. Vpravo od silnice si můžeme všimnout dnes již řízenou skládkou zcela zavezeného a rekultivovaného odklizu, místně nazývaného „oprám

“. Ještě okolo roku 1965 se zde ještě těžilo černé uhlí. Poslední zbytky slojí můžeme sledovat na přírodní památce Bašta (A) (49°49´56,6´´N; 13°34´7,8´´E), kde je odkryt dobře zachovaný výchoz svrchní sloje radnického souslojí. Výchozy jsou odkryty a zastřešeny před prvními domky Bašty a schůdky jsou hned vedle zastávky naučné stezky. Odkrytá mocnost sloje včetně proplástků je 460 cm. Na první pohled je nápadné, že sloj je uložena velmi mělce pod povrchem. Odděluje ji jen slabá poloha šedavých hlín s drobnými valounky. To byl typický rys radnické pánve; u Břas průměrná hloubka v níž byly zastiženy sloje je asi 70 m, ale na okrajích pánve mocnost nadloží slábla a sloje vystupovaly přímo na povrch. To umožňovalo povrchové dobývání, což je v případě černého uhlí evropská rarita. Proto bylo na Radnicku uhlí těženo již od 16. století. Těžba uhlí u Břas skončila v roce 1969.

Radnické souslojí je v Břaské pánvi členěna na dvě menší sloje. Spodní je tvořena břidličnatým černým uhlím o celkové mocnosti asi 4 m. Pro nápadné páskování ji horníci označovali jako "kanafas". Svrchní sloj vznikala v době zaklesávání pánve a proto dosahuje neobvyklé mocnosti až 14 m. Obsahuje některé charakteristické proplástky a ve své střední části poskytla nejkvalitnější uhlí. Obě sloje jsou od sebe odděleny význačným stratigrafickým horizontem, tzv. brousky, o průměrné mocnosti 2-3 m. Brouskový horizont je naspodu tvořen bělkou, což je bělavý nebo žlutavý jemnozrnný kaolinizovaný pískovec až tufit. Vlastní brousek je křemitý, velmi pevný tmavošedý jílovec s lasturnatým lomem. Brouskový horizont je vyvinut v mnoha středočeských pánvích, v radnické pánvi má však vývoj nejtypičtější. Brouskový horizont je produktem svrchnokarbonského vulkanismu, při kterém se jemný sopečný materiál - popel a prach - ukládal v jezerních pánvích a přerušil tvorbu uhelných slojí.

Jílovce a tufy radnické pánve poskytly neobyčejně bohaté nálezy karbonské flóry. Jedná se převážně o stromovité plavuně rodů Lepidodendron, Lepidophloios, Sigillaria i bylinné plavuně Selaginella. Výška plavuní činila až 20-30 metrů, jak dokládají nálezy vzpřímených kmenů a pařezů o průměru až půl metru v nadloží spodní radnické sloje. Významné jsou tzv. stigmariové půdy. Jsou to jílovce v podloží uhelných slojí, které jsou prorostlé kořenovými částmi plavuní, tzv. stigmariemi (druh Stigmaria ficoides). Boční kořenové výrůstky, tzv. appendices, patří k nejhojnějším rostlinným zkamenělinám vůbec. Kromě plavuní jsou odtud známy kapradiny Pecopteris, Senftenbergia, Sphenopteris a Corynepteris a kapraďosemenné rostliny rodů Sphenopteris, Alethopteris, a další. Krásné jsou i listové vějíře rodu Noeggerathia , význačné pro český permokarbon. Z přesliček jsou známé podélně rýhované kmínky označované jako Calamites nebo listové části s přesleny kopinatých nebo klínovitých lístků rodů Annularia a Sphenophyllum. Karbonské rostlinstvo bylo poprvé souborně popsáno hrabětem Kašparem Sternberkem, který žil v blízkém zámku na Březině. Hrabě Kašpar Sternberk, mimo jiné zakladatel Národního muzea v Praze, byl po smrti v roce 1838 pochován na hřbitově ve Stupně, kde stojí jeho pečlivě udržovaný náhrobek.

Na Baště můžeme shlédnout také komplex hornických domků a budov bývalé třídírny uhlí, dnes již zcela zpustlých, pobořených nebo přestavěných pro jiné účely. Stavení dodnes připomínají hornickou minulost vsí v okolí Radnic.

Nadloží slojí můžeme sledovat na další zastávce. Přejdeme silnici z Kříší do Břas a pokračujeme polní cestou zhruba 380 m směrem k Zámečku. Zde zahneme vpravo do lesa a po dalších asi 80 m se dostaneme na hranu jámy k přírodní památce Kateřina (B) (49°50´14,2´´N; 13°33´52,3´´E). Ve strmé stěně jámového odklizu zde vystupují slabě zpevněné arkózy a slepence, zvané horníky moltýř. Dosahují mocnosti až 60 m a patří bazálním polohám nýřanských vrstev kladenského souvrství. Uklánějí se pod úhlem 5-10° k jihozápadu. Ve stěně jsou patrné polohy a čočkovitá tělesa polymiktních slepenců s dokonale zaoblenými valouny křemene, křemenců, buližníků a jílovitých břidlic. Celková mocnost hrubozrnných poloh dosahuje až 5 metrů. Slepence se vyznačují nízkým stupněm zpevnění, neboť mají jen kaolinický tmel. Patrné je doškovité uspořádání valounů, charakteristické pro ukládání plochých valounů v říčním proudu. Texturní znaky ukazují na překotnou sedimentaci v jezerně-říčním prostředí s přínosem materiálu z jihu až jihovýchodu. Dno lomu je dnes zalesněno, severně od strmé stěny si můžeme všimnout propadlého trychtýře po starých důlních dobývkách.

Vrátíme se na silnici k Zámečku, projdem okolo něj (stavbě z roku 1730) a pokračujeme k severu po cestě do Vranovic. Na křižovatce ve vsi odbočíme vpravo a po silnici jdeme až na konec obce, kde v údolí po pravé straně leží nápadné rezavě zbarvené jezero. Má silně mineralizované vody vytékající se starých důlních dobývek. Bakteriální činností dochází ke srážení sloučenin železa na dně jezera i z něj vytékajícího potoka.

Přejdeme na druhou stranu silnice a sestoupíme k většímu jezeru, které obejdeme zleva po pěšině až ke starým důlním výsypkám (C) (49°50´44,2´´N; 13°33´45,8´´E). Při úpatích hald zasahujících až do jezera můžeme nalézt řadu úlomků i větších bloků tufitů a tufitických pískovců. V blocích hornin je nehojná, avšak nápadná flóra. Na rozdíl od Břas, kde v jílovcích převládají zbytky přesliček a kapraďosemenných rostlin, zde jsou nejčastější nálezy šavlovitých listů kordaitu Cordaites borassifolius. Nehojné jsou otisky jeho kruhovitých semen, vzácnější jsou nálezy plavuní a kapraďorostů. V brouscích zde byly nalezeny také stopy po plavání ryb.

Vylezeme na ploché temeno haldy, po němž se dostaneme až k cestě směřující na Újezd u Svatého Kříže. Vlevo od cesty je dosud zachován povrchový Kateřina u Vranovic (D) (49°50´53,5´´N; 13°33´46,8´´E), ze kterého byl vyvážen materiál na navštívenou haldu. Sestoupíme na dno odklizu, na němž vystupuje šedavě zbarvené skalní podloží. Je tvořeno k jihu mírně upadající černouhelnou slojí, která je nejlépe patrná ve dně ronových rýh. Černé uhlí je silně lesklé, drolivé, místě s partiemi bohatými na sulfid pyrit. V nadloží sloje vyvětrávají lístkovitě a střípkovitě se rozpadající světlešedé a žlutavé tufity – brousky. V severních svazích odklizu jsou nakupeny četné bloky písčitého bělavého tufu. Kromě uhlí a tufových hornin jsou v blízkosti uhelné sloje i ve slojích samotných hojné nepravidelně čočkovité, hnědofialové a velmi pevné konkrece pelosideritu. Z fosilií jsou nejhojnější kořenové šlahouny plavuní (v jílovcích, tufech a pelosideritech). Jiné pozůstatky rostlin jsou v sedimentech zachovány jako drť a lepší ukázky (lístky, větvičky) jsou spíše vzácné.

Z odklizu vyjdeme zpět na cestu směrem na Vranovice. U osamoceného domku se pustíme po pěšině vpravo do svahu na vršek nad odklizem. Cesta stoupá, vede okolo třešňovky po hřebeni vršku a vede nás dále přes mělkou úžlabinu k dalšího vršku blíže k lesu. Po asi 10 minutách vyjedeme na úzkou silnici s asfaltovým povrchem, která je značená jako žlutá turistická trasa. Na ní zahneme vlevo. Silnička nejprve prochází lesem, pak se otevírá vlevo do polí. Po dalších několika stech m silnice vychází zcela ven z lesa. Vpravo je velká louka po třech stranách obklopená lesem (od odklizu jsme ušli asi 1800 m). Zde zahneme vpravo na polní cestu podél lesa. Tato cesta vchází do lesa a nedaleko od jeho okraje odbočuje šikmo vpravo další lesní cesta, hrazená závorou. Po ní se vydáme s mírného svahu. Vpravo v lese se začínají objevovat terénní nerovnosti (haldičky, jámy) a jejich množství přibývá po svahu. Nejvíce jich je v lese nad oploceným areálem, ke kterému přijdeme po dalších několika stech metrech. Jsme v polesí „V Jámách“ (E). Jsou zde patrné ploché haldy a jámy po historické těžbě zlata.

Místo je uváděno jako zlatonosná pánev „U Újezda“. Archeologický průzkum v letech 1978 a1979 odhalil občasné dobývání zlata od druhé poloviny 14. století do počátku 16. století. Těžba byla provozována více než 10 m hlubokými šachtami. Zlato se zde pravděpodobně rýžovalo již v době bronzové a halštatské, tehdy však jen povrchově, v náplavech potoka Velká Radná. Zvýšené akumulace zlata leží na rozhraní svrchního proterozoika, reprezentovaného jílovitými, silně rozvětralými břidlicemi, a karbonu, který zde zastupují hrubozrnné slepence. Zlato z Újezda je tvořeno pokroucenými plíšky a zrnky do velikosti až 0,5 mm a obsahuje průměrně asi 4% stříbra. Obsahy zlata v sedimentech se pohybují mezi 7-240 mg/t. Máme-li rýžovnickou pánev můžeme v písku v korytě potoka Velká Radná vyrýžovat i ojedinělá zlatá zrnka – zlatěnky. Pěkný je již i samotný koncentrát těžkých nerostů – obsahuje drobounká červená zrnka granátů, černý magnetit a ilmenit i modravý disthen. Odtud se vrátíme na žlutou turistickou trasu, která nás dovede do Újezda. Odtud jsou již jen 2 km po žluté turistické značce na nádraží v Radnicích.