Údolím Berounky z Plzně-Bílé Hory na Roudnou

 

Východní okraj karbonské výplně plzeňské pánve lze sledovat v údolí Berounky mezi Bukovcem a Roudnou. Kromě karbonu se na modelaci terénu výrazně uplatňují i starokvartérní říční terasy. Délka trasy je asi 8 km.

Vycházku, zahrnující náročnější pohyb po příkrých svazích, začneme na konečné autobusu na Bílé Hoře. Zručskou cestou vyjdeme severovýchodním směrem a za posledními domky vejdeme do lesa. Vpravo v lese jsou patrné pozůstatky šachtic a odvaly po těžbě černého uhlí (A) (49°46´52,7´´N; 13°24´48,5´´E). Na haldách můžeme najít lupky s nepříznivě zachovalou flórou, kousky načervenalých pelosideritů a také kousky černého lesklého uhlí.

Vrátíme se zpět na okraj zástavby a mezi domky odbočíme doleva se svahu. Plochý terén vytváří štěrkem pokrytá pleistocénní říční terasa z doby mindelského glaciálu (B) (49°46´48,1´´N; 13°24´24,4´´E). Pokud zde jsou nějaké výkopy, stojí za to si je prohlédnout, neboť mezi kameny této terasy se často vyskytují tzv. hrance. Z ostrohu  nad svahem je rozhled na protější, pravý břeh Berounky. Velký meandr řeky severně od nápadného Chlumu má vyvinut pět stupňovitých teras pleistocénního toku (donau, günz, mindel 1, mindel 2, riss), jejich reliéf je však zastřený zalesněním.

Pod hranou terasy vystupují ve strmém svahu rozpadavé arkózy kladenského souvrství, které jsou dalším cílem exkurze. Po cestě sejdeme na říční nivu a po okraji lesa nebo louky podél toku se vrátíme proti proudu řeky pod prudký svah. Řeka se zde zařezává do nárazového břehu. Obejdeme svah po pěšině a  podél úpatí svahu zahneme vpravo. Dostaneme se jen několik metrů nad úroveň říční nivy pod skalní stěny, místy s menšími převisy (C) (49°46´45,9´´N; 13°24´49,1´´E).

Ve skalní stěně nejblíže řece tvoří bázi výchozu nafialověle hnědý, ve vyšší části uhelnou příměsí šedočerný pevný tuf. Odpovídá polohám tufů, které v plzeňské a zejména v radnické pánvi tvoří významný stratigrafický horizont mezi spodní a svrchní radnickou slojí. Nad ním vycházejí tenké rozpadavé slojky černého uhlí, výše překryté šedými prachovci.  Ještě vyšší, převislou část stěny tvoří rozpadavé, jemnozrnné až hrubozrnné arkózy, u kterých si můžeme všimnout zřetelně vyvinutého šikmého zvrstvení. Za pozornost stojí i selektivní vyvětrávání některých poloh jemnozrnných arkóz, které dodává skalním stěnám hrubě jamkovitý (voštinový) ráz. O několik desítek metrů dále od řeky je u dalšího výchozu patrné ústí štoly, která sledovala uhelné lupky. Sled vycházejících sedimentů je přiřazován na základě nalezené flóry radnickým vrstvám (tj. staršímu členu kladenského souvrství), nicméně novější údaje ukazují spíše na poněkud menší stáří. V prachovcích je možno najít nepříznivě zachovalou flóru, z převládajícími rýhovanými kmínky stromovitých přesliček rodu  Calamites. Za zmínku stojí i malý suťový proud, zachovaný na okraji skalisek směrem k řece.

Vrátíme se k zákrutu řeky a jdeme po pěšině proti proudu asi 150 m, pak zatočíme doprava šikmo přes louku k zalesněnému srázu pod Bílou Horou. V horní části svahu vyúsťují štoly založené v arkózách a pískovcích radnických vrstev (D), jsou však obtížně přístupné. Štoly zde sledují uhelnou sloj plzeňského souslojí, těženou v minulém století šachticemi na Bílé Hoře a později i štolou od břehu Velkého rybníka. Lupky ze štol poskytly bohaté nálezy karbonské flóry, sbírané již O. Feistmantelem v roce 1870. Uváděny jsou různé typy kaproďosemenných rostlin (Mariopteris, Alethopteris, Neuropteris, Linopteris), listové vějíře přesliček (Annularia radiata, Asterophylites grandis) i stromovité plavuně (Lepidodendron simile). Při prohlídce se zásadně vyvarujeme vstupu do štol, neboť rozvětralá ústí hrozí zavalením vstupu.

O několik metrů níže ve svahu již vystupují černošedé, slabě metamorfované břidlice svrchního proterozoika, které tvoří bezprostřední podloží karbonských sedimentů. Nápadný je úklon vrstev. Karbonské sedimenty leží prakticky vodorovně, prekambrické břidlice mají nápadný sklon k severu.

Vrátíme se zpět na louku, pokračujeme po jejím okraji k jihu a za objektem Ministerstva vnitra vyjdeme na širší cestu. Po 120 m cesta zatáčí vpravo, ale my projdeme rovně lesní pěšinou proti proudu Berounky až k jezu (E) (49°46´16,1´´N; 13°25´1,4´´E). Skály, které tvoří levý a výše proti proudu i pravý břeh řeky, budují svrchnoproterozoické metabazalty (spility). Jejich odolnost je příčinou kaňonovitého rázu údolí v úseku nad jezem, kde řeka teče přímo po skalním podloží. Berounka zde prořezává pruh spilitů, které budují nápadný vrch Chlum s rozhlednou a které také vystupují níže po toku pod Bukovcem, kde údolí Berounky znovu získává kaňonovitý ráz.

Pěšinou podél řeky projdeme údolím kolem metabazaltových (spilitových) skalek asi 700 m až k lávce, kde zatočíme vpravo na žlutě značenou cestu. Vyjdeme nad chatovou osadu Pecihrádek na další pleistocénní říční terasu - ve svazích vystupují drobné odkryvy v píscích a štěrcích terasy patřící günzskému glaciálu (F) (49°46´5,3´´N; 13°25´5,6´´E). Od chatové osady se po necelém kilometru dostaneme do zatáčky silnice z Roudné na Bílou Horu, kde můžeme v silničním zářezu znovu vidět rozpadavé arkózy nýřanských vrstev (G) (49°46´12,9´´N; 13°24´24,9´´E). Po silnici pokračujeme směrem na Roudnou. Asi 500 m za viaduktem se vpravo od silnice otevírá cesta do starých, dnes částečně nepřístupných lomů. Ve vysokých stěnách v nich vystupují pískovce a prachovce nýřanských vrstev. Ve stěně místní střelnice (H) (49°45´54,5´´N; 13°23´40,1´´E) je i z příjezdové cesty patrné střídání hrubozrnnějších, masivních poloh arkóz s polohami vrstevnatými, našedlými, které reprezentují období ve kterých bylo přinášeno méně hrubozrnného materiálu. Další lomy jsou patrné podél silnice na Roudnou.

Na opačnou stranu od silnice je směrem k Roudné nápadné široké a ploché údolí Berounky. Vznik až zde až 800 m široké aluviální nivy je dán geologickým podložím i přirozenými akumulačními procesy řeky. Skalní podloží  na levém i pravém břehu budují relativně měkké a rozpadavé karbonské sedimenty, ve kterých mohl tok boční erozí snadno vyhloubit široké údolí. Výchozy karbonských arkóz jsou doposud patrné na pravém břehu ve svahu naproti pivovarské bráně. Pruhem prekambrických spilitů způsobené zúžení údolí pod Chlumem, které jsme poznali na zastávce E, nedovolovalo při povodních rychlý odtok vody. Řeka se proto pod Roudnou rozlévala a vytvářela zde přirozené jezero. Za zpomaleného proudu se zde ukládal jemný bahnitý materiál, který vytvořil nápadnou aluviální nivu s úrodnou půdou. Dnes je koryto řeky regulováno a přirozené procesy modelování údolí se  přerušily. Stejně široká niva pokračuje dále k Roudné a Radčicím na západě, kde skalní podloží je rovněž tvořeno rozpadavými karbonskými sedimenty.

Přes Zadní Roudnou, která částečně stojí na nejnižší würmské říční terase, dojdeme až ke kostelíku U Všech Svatých (CH) (49°45´30,4´´N; 13°22´45,6´´E). Vršek je tvořen pískovci nýřanského souvrství, zatímco v jeho severním sousedství v ulici Na Hrádku vystupuje drobný ostrůvek sedimentů svrchního proterozoika. Izolovaný výskyt proterozoika, které tvoří podloží karbonu, je vysvětlován jeho hrástovitým výzdvihem a erozním obnažením. Rozdílný geologický podklad a přítomnost zlomů vedla ke vzniku známého pramene.