Na počátku siluru dochází v Barrandienu k nápadné změně
v sedimentaci. Na pískovce a
prachovce nejvyššího ordoviku se bez známek přerušení sedimentace začínají
ukládat černé jílovité břidlice s graptolity. Moře, které v té době
pokrývalo pravděpodobně velkou část Čech, získalo hlubokovodní charakter.
Pravděpodobnou příčinou zvýšení mořské hladiny na počátku siluru bylo celkové
oteplení klimatu doprovázené táním gondwanských
ledovců.
V průběhu siluru a devonu se oblast budoucího
Českého masívu posunem Gondwany k severu dostává
do teplého subtropického až tropického klimatu, což je patrné zejména ve změně
sedimentace. Od vyššího siluru se začínají objevovat polohy vápenců a tento
trend pokračuje až do středního devonu: vrstevní sledy jsou tvořeny různými
typy mělkovodních i hlubokovodních vápenců. Ve vyšším siluru se jako důsledek
vulkanické činnosti vytvářejí na některých místech ostrovy z vyvržených láv a
tufů dosahující až k hladině. Vulkanismus je soustředěn do několika míst.
Nejvýznamnější je svatojanské vulkanické centrum mezi Loděnicemi a Sv. Janem
pod Skalou. Vulkanismus, většinou bazaltového typu, byl velmi aktivní ve wenlocku. Kromě výlevů na mořském dně, často doprovázených
roztrháním lávy a následným vznikem brekcii a vápnitých tufů, pronikalo magma i
do již
existujícího sledu usazenin, ve kterých vytvořilo mělce pod povrchem subhorizontální ložní žíly.
Mělčiny okolo sopečných ostrovů a podmořských
elevací byly
v siluru bohatě osídlené dnovými faunami. Jejich pestrost
je ovlivněna zejména členitým reliéfem dna s vulkanickými elevacemi, vytvářením
mělkovodních plošin na jejich vrcholu a v lemech podél břehů sopečných ostrovů.
V průběhu spodního devonu vznikají na elevacích vápencové útesy s nesmírně
bohatým životem. Faciální vývoj středočeského siluru a devonu je celkově mimořádně pestrý.
Různé druhy vápenců jsou pojmenované podle pozůstatků převládajících organismů.
Mělkovodního rázu jsou biodetritické
krinoidové vápence. Místy jsou vznikaly i menší
korálové biohermy. S přibývající hloubkou přecházejí
tyto krinoidové vápence do brachiopodových a
trilobitových vápenců. Ještě hlubší karbonátovou facii reprezentují cefalopodové vápence s hojnými schránkami často proudem usměrněných hlavonožců.
Facie v nejhlubších prostorách pánve představují jílovité a vápnité břidlice s
převažující graptolitovou faunou. Hojní graptoliti zastupují planktonní
živočichy, kteří se na dno dostali až po uhynutí.
Od počátku devonu faciální vývoj již není tolik ovlivňován vulkanismem
(který se objevuje jen lokálně v nejvyšším spodním devonu), ale významný je
vznik korálového útesu u dnešních Koněprus. V jádře útesu vznikaly mělkovodní laguny, při
vnějších okrajích útesu se tvořily osypy s ulámaných kostech a schránek.
Na jeho vrcholové plošině se po přerušení sedimentace
a následné transgresi ukládaly deskovité, červeně a šedě
zbarvené vápence. Do větších hloubek útes přechází do peririfových osypů a ještě dále do červeně a šedě
zbarvených hlíznatých vápenců. I když se ve vyšší části spodního a ve středním
devonu objevují i další typy vápenců a vápnitých břidlic, toto schéma má pro
pánev obecnou platnost. Na konci středního devonu (ve stupni givetu) se již začíná projevovat tektonický neklid
předcházející variskému vrásnění a pánev se začíná vyplňovat klastickými
sedimenty. Rytmicky se střídající prachovce a pískovce indikují počínající
ústup devonského moře a začátek variského vrásnění. Proto v Barrandienu nemáme
sedimenty dvou nejvyšších stupňů devonu – frasnu a famenu.
Stejně jako dnes na korálových útesech, život i v silurských a devonských tropickým mořích byl neobyčejně bohatý. Mělká dna osídlovali
lilijice, ramenonožci mnoha skupin, plži, mlži i vymřelé skupiny měkkýšů (rostrokonchy). K přisedle žijícím živočichům patřily nejrůznější
typy lilijic (tzv. krinoidi – proto krinoidové
vápence), od mikroskopických až po několik decimetrů velkých. Z nich je
pro vrstvy na hranici siluru a devonu význačný volně plovoucí rod Scyphocrinites. Pomalu mizí pro ordovik
typičtí jablovci a kalcichordáti, objevují se však
poupěnci a modernější typy ostnokožců (sumýši, ježovky). K významným prvkům na
devonských útesech patří mechovky, tabulátní a rugózní koráli. V pohyblivému
bentosu dosud převládají trilobiti, avšak na hranici středního a svrchního
devonu většina z nich vymírá a přežívají jen některé skupiny. Rozvíjejí se ostrakodi a fylokaridní korýši, v
siluru jsou u nás významní i obrovští klepítkaci se
skupiny Eurypterida. V siluru jsou neobyčejně hojní loděnkovití hlavonožci, avšak v průběhu devonu byli vytlačováni
jinou skupinou hlavonožců - goniatity. Významní jsou i obratlovci, v devonu zastoupení
drobnými dnešním rybám
podobnými akantody, pancířnatci a
drobnými stužkovitými konodontochordáty.
V planktonu moří v siluru a spodním devonu
převládají graptoliti, zejména ze skupiny monograptů.
Po ústupu graptolitů počátkem devonu se rozvíjejí planktonní tentakuliti, jejichž drobné kuželovité vápnité schránky
mají velký význam pro biostratigrafii.
V devonu také dochází z prvnímu
významnému rozvoji rybovitých obratlovců. Jejich vývoj kulminuje ve svrchním
devonu vznikem prvních suchozemských obratlovců - obojživelníků.
Na konci siluru dobývají souši první cévnaté
rostliny. Z nich je důležitý i z Čech známý rod Cooksonia. Vývoj rostlin se v průběhu devonu zrychluje a
koncem útvaru vede ke vzniku prvních lesů.
Z našeho území máme bohaté doklady o rozvoji života
v mořském prostředí siluru i spodního a středního devonu. V okolí útesů máme
velmi hojné fauny, často i s větším formami ramenonožců, lilijic,
trilobitů, měkkýšů, korálů a mnoha dalšími skupinami. Hlubší mořské prostředí
osídlovali živočichové spíše s menšími velikostí
schránek a skeletů. Doklady o životě v pobřežních písčitých mělčinách a na
souši máme však jen skrovné, zastoupené pouze rostlinami splavenými do moře z
okolní pevniny. Prachovce srbského souvrství chovají na četných místech
pozůstatky mnoha rostlin charakteristických pro nejvyšší střední devon.
Objevují se první plavuně (Protolepidodentron),
předchůdce nahosemenných rostlin (Rellimia hostinensise) společně s dalšími rostlinami bylinného
vzrůstu (Pseudosporochnus, Drepanophycus).
Kromě středních Čech se silurské a devonské
sedimenty zachovaly i v jiných částech Čech. Vždy jsou však často více či méně metamorfované (kontaktně
či regionálně). Nejblíže Plzni leží silurské a devonské sedimenty v okolí Rožmitálu pod Třemšínem, kde však
mají od Barrandienu odlišný (klastický) vývoj, jsou
jen nepříznivě odkryty a dosud poskytly jen nemnoho zkamenělin. Silurské
horniny jsou doloženy i ve valounovém materiálu karbonských slepenců.
Dokládají, že rozsah siluru a snad i devonu byl původně podstatně větší nežli je dnes.
V pražské pánvi je rozšíření siluru omezeno na centrální část barrandienské synklinály mezi Zdicemi a Prahou. Rozšíření devonu je plošně ještě menší - mezi Koněprusy a Prahou-Braníkem se zachoval jen denudační zbytek původně daleko rozsáhlejšího prostoru. Sedimentární výplň byla v průběhu variského vrásnění silně deformována za vzniku poklesů a dílčích i velkých přesmyků. Některé jednotky jsou i detailně provrásněny. V Barrandienu však nejsou patrné známky regionální ani rozsáhlejší kontaktní metamorfózy, která postihuje staropaleozoické celky v plášti variského středočeského plutonu (např. v okolí Sedlčan)
Literatura: Fiala (1970), Havlíček (1980), Chlupáč et al. (1992, 1998) Chlupáč -
Kukal (1988)