Silur a devon v okolí Králova Dvora a Koněprus

 

Nejblíže Plzni můžeme silurské a devonské horniny studovat v jižním okolí Berouna. Asi 17 km dlouhá trasa zahrnuje i největší krasový systém v Čechách - Koněpruské jeskyně. Blízké okolí Koněprus, díky své atraktivnosti, je podrobně popsáno v mnohých publikacích, z exkurzního hlediska pak zejména v moderním průvodci I. Chlupáče (1999).

Ze železniční zastávky v Králově Dvoře se dáme vpravo po silnici na Suchomasty, až po 2 km přijdeme k přehradní nádrži. Vpravo od silnice, v zářezu souběžně vedoucí železniční trati vidíme výchozy a nápadné osypy černých graptolitových břidlic střední části liteňského souvrství spodního siluru (vrstvy litohlavské, stupeň llandover) (A) (49°56´2,8´´N; 14°2´38,5´´E). Černá barva břidlic, dokonalá vrstevnatost a přítomnost krystalků pyritu, které rozvětrávají v žluté a rezavé povlaky druhotných nerostů (limonit aj.), jakož i krystalků sádrovce na vrstevních plochách dokládají nedostatek kyslíku na původním mořském dně i v nehybné vodě nade dnem. Projevem anoxie je naprostý nedostatek na dně žijící (bentosní) fauny. V břidlicích jsou však hojní graptoliti. Jejich prutovité kolonie, tzv. rhabdosomy, se vznášely při hladině a po odumření klesly na mořské dno, kde byly překryty a dokonale zachovány. Materiálem původně tvořícím rhabdosomy byla látka příbuzná chitinu. Vlivem karbonizace při fosilizaci se rhabdosomy jeví jako lesklé útvary na vrstevních plochách břidlic. Vyskytuje se zde řada druhů graptolitů. Velké rovné pruty patří druhům Monograptus marri, M. retusus a M. densus, spirálovité rhabdosomySpirograptus turriculatus S. proteus, drobné prohnuté rhabdosomy patří druhům Monograptus crispus a Streptograptus runcinatus. Vyskytují se i dvojřadé typy Petalograptus tenuis a Parapetalolithus altissimus. Břidlice jsou slabě kontaktně metamorfované intruzívní žilou silurského diabas, která je odkryta vlevo od výchozu břidlic v zářezu dráhy.

Po silnici pokračujeme stále údolím Suchomastského potoka až do osady Havlíčkův Mlýn. Zde odbočíme vlevo po žluté turistické značce, která za potokem prudce stoupá do svahu. V jeho vyšší části narazíme na zajímavé skalní útvary (B) (49°54´59,8´´N; 14°2´49,3´´E). Axamitova brána vznikla propadnutím stropu bývalé jeskyně. Ze dna propasti zavalené velkými bloky vápence vede cesta do veřejně nepřístupných jeskyní. Jižně od Axamitovy brány leží Jelínkův most klenoucí se přes krasovou trhlinu ve vápenci. Skalní stěny, jež tvoří nádhernou scenérii v jeho okolí, jsou tvořeny kotýzskými vápenci nejnižšího devonského stupně lochkovu.

Pokračujeme dále po turistické značce podél severního okraje velkolomu Čertovy schody a zastavíme se na vyhlídkové plošině nad okrajem lomu (C) (49°55´2,0´´N; 14°3´13,9´´E). Nápadně nižší úroveň terénu na severní straně je podmíněna geologicky: masivní devonské vápence na jihu daleko pomaleji zvětrávají, než měkčí silurské břidlice na severu. Tato starší silurská souvrství zde byla při variském vrásnění nasunuta na pevnější devonský vápencový útes podél tzv. očkovského přesmyku, který také tvoří severní tektonické ohraničení dobývacího prostoru Čertovy schody.

Samotný velkolom byl otevřen v masivních vápencích spodnodevonského stáří. Bělavé vápence bez patrné vrstevnatosti patří koněpruským vápencům stupně pragu. V tropickém podnebí spodního devonu zde vznikl mohutný útes s nesmírně bohatým životem. Koněpruské vápence jsou v zásadě dvojího typu. První typ tvoří vlastní masivní jádro útesu a představují jej biogenní vápence vzniklé aktivní útesotvornou činností organismů. Mají jemnozrnnou základní hmotu a jsou produktem činnosti vápnitých řas, stromatopor, korálů a lilijic. Jádro je pak lemováno hrubozrnnými biodetritickými vápenci složenými hlavně z odolných organických zbytků. Tyto vápence, tvořící původně osypy v okolí útesového jádra, jsou velmi bohaté na zkameněliny nejrůznějších živočišných skupin.

V nadloží bělavých koněpruských vápenců se po stratigrafickém hiátu ukládaly šedavé a červenavé suchomastské vápence nejvyššího spodního devonu (stupeň dalej). Nacházejí se však i uvnitř bílých vápenců koněpruských v tzv. neptunických žilách. Jsou to výplně strmých puklin, které vznikaly rozlamováním tělesa útesu v době, kdy se na jeho vrcholu usazovaly vápence mladších devonských jednotek. Do puklin byl splavován různorodý materiál, zejména pozůstatky koster živočichů žijících na vrcholové plošině útesu. Proto výplně neptunických žil poskytly neobyčejně bohatý a pestrý paleontologický materiál. V průkopu do lomu asi 1 km za Jelínkovým mostem si můžeme všimnout několika takových výplní, odlišujících se od okolí červenavým zbarvením. Zkameněliny jsou spíše drobnější velikosti, s hladkými miskami ramenonožců, nápadnými průřezy článků lilijic i štíty malých trilobitů, mezi kterými převládají proetidi (Unguliproetus unguloides, Orbitoproetus orbitatus) a fakopidi (Phacops major).

Po žluté značce dojdeme ke komplexu domků u vchodu do Koněpruských jeskyní (D) (49°54´54,5´´N; 14°4´2,8´´E), které jsou největším jeskynním systémem v Čechách. Mají mimořádný význam geologický, paleontologický i archeologický. Jeskyně vznikly v nitru vrchu Zlatý kůň působením srážkové vody, prosakující komplexem suchomastských a koněpruských vápenců. Tvoří je systém tří pater a dómů o celkové délce asi 2 km a hloubce 70 m. Jsou poměrně velmi staré, střední patro vápenců vzniklo již ve třetihorách. Prostory modelované korozí jsou zaplněny bloky rozsáhlých závalů a nánosy hlín a jsou vyzdobeny krápníky několika generací. K největším patří rozpraskaný stalagmit Mohyla v Proškově dómu, starý asi 100 tisíc let. Velmi staré a unikátní jsou koněpruské růžice z Proškova dómu, hroznovité útvary z vrstviček kalcitu a chalcedonu. Hlinité výplně krasových dutin poskytly tisíce kostí zvířat se starších čtvrtohor, nejvíce pozůstatků je z teplého meziledového období (interglaciálu) před 20-30 tisíci lety. K nejpozoruhodnějším patří nálezy kostí makaků, paviánů a šavlozubých tygrů z krasové kapsy C 718, známé jsou zbytky jeskynních medvědů, sobů, jeskynních lvů, hyen, tura, koní a mnoha dalších zvířat z glaciálů. Nalezeny byly i kosti pravěkého člověka a jeho kamenné nástroje. Z novější doby je známa penězokazecká dílna (asi z let 1460-1470).

Od jeskyní vyjdeme na vrchol Zlatého koně, který tvoří akantopygové vápence středního devonu (stupeň eifel) (E) (49°54´57,7´´N; 14°4´0,1´´E). Jsou to vrstevnaté, našedlé až narůžovělé, převážně biodetritické vápence, pojmenované podle význačného avšak nikterak hojného trilobita Acanthopyge haueri. Ve vápencích převládá fauna brachiopodová a korálová, zde je však sběr zkamenělin přísně zakázán. Při cestě na vrchol si můžeme všimnout vpravo do cesty otvoru vedoucího do jeskynního systému; i v parném létě z něj vane chladný jeskynní vzduch.

Z vrcholu Zlatého koně je krásný rozhled k severu na depresi tvořenou měkčími silurskými břidlicemi, za kterou je vidět hřbet synklinály Kosova, tvořené vápenci a vulkanity svrchního siluru. Další depresi, ve které leží Beroun, tvoří opět měkčí, již ordovické břidlice souvrství králodvorského, bohdaleckého, zahořanského a vinického a za ní se vypínají zalesněné hřbety, tvořené pískovci letenského souvrství středního ordoviku, které vytvářejí severní křídlo barrandienského synklinoria.

Vrátíme se k výstupu z jeskyní a po naučné stezce pokračujeme z vrcholu dolů. Chodbovým vjezdem projdeme nejprve do lomu Zlatý koník, z něhož byly po odstřelu 14. září 1950 objeveny Koněpruské jeskyně. Vzápětí vyjdeme na dno většího Houbova lomu (F) (49°54´51,1´´N; 14°3´54,0´´E). Zde jsou odkryty vyšší polohy koněpruských vápenců, nad kterými jsou přibližně v úrovni vstupu do jeskyní patrné šedočervené vrstevnaté vápence suchomastské. Koněpruské vápence v lomu patří zejména biodetritickým vápencům z osypů na periferii útesu. Jsou mimořádně bohaté na zkameněliny, kterých je z koněpruské oblasti popsáno více než 500 druhů. Kromě nejhojnějších lilijic, z nichž se nacházejí zejména články stonků jsou ve vápencích hojné, krajkám podobné vějíře mechovek (Utropora, Hemitrypa, Semicoscinium) a trsy deskovitých i rugózních korálů (Favosites, Heliolites). Velmi hojní jsou ramenonožci, kterých je jen odtud známo asi 100 druhů. Hojný je zejména hrubě žebrovaný velký druh Sieberella sieberi, vyskytují se i četné druhy další (Carinatina comata, Hysterolites nerei, Stenorhychia nympha, Glossinototechia princeps, Cymostrophia stephani, Rhynchospirina haidingeri aj. Z obecně nehojných trilobitů převládají drobní proetidi, Radioscutellum intermixtum a Lioharpes venulosus. Z měkkýšů jsou hojné mlžům podobné misky rostrokonchy Conocardium bohemicum, homolovité nebo široce vinuté ulity plžů Orthonychia a Praenatica, i přímé nebo spirálně vinuté schránky hlavonožců. Ve stěně lomu jsou nápadné četné krasové dutiny a štěrbiny, ze kterých se sype žlutavá jílovitá výplň.

Z Houbova lomu pokračujeme po cestě dále. Vlevo mineme další opuštěný lom a za loukou vlevo, na místě, kde cesta prudčeji stoupá, si povšimneme červenavých rozpadavých vápenců s bílými průřezy článků lilijic. Jedná se o lokalitu „U transformátoru“, která poskytla hojné a výborně zachovalé zkameněliny ze suchomastských vápenců, zejména různé typy plžů (G) (49°54´52,3´´N; 14°4´18´´E). Pokračujem po cestě dalších asi 120 m, pak zahneme po odbočující pěšině vlevo. Po dalších 120 m přijdeme do mělkého lůmku, které tvoří horní etáž opuštěného Hergetova lomu. V jeho severní stěně vystupuje nejmladší jednotka synklinály Barrandienu vůbec, roblínské vrstvy srbského souvrství (stupeň givet), tvořené hnědými vápnitými pískovci a prachovci (H) (49°54´52,3´´N; 14°4´18,0´´E). Dnes jsou jejich výchozy nepříliš patrné, neboť lom je hustě zarostlý křovinami. Ukončení vápencové sedimentace a nástup flyšového vývoje indikuje počínající tektonické pohyby, které předznamenaly ústup devonského moře z Českého masívu a začátek variského vrásnění.

Z lomu vystoupáme po stezce na parkoviště, vyjdeme na silnici a dáme se po ní vpravo. Asi po 190 m před lesem odbočíme do mělkého lůmku založeného v akantopygových vápencích (CH) (49°54´50,5´´N; 14°4´33,6´´E). Je to Jiráskův lom. Vystupují zde šedavé vápence tvořené převážně drtí lilijic, místy s hojnými stromatoporami a korály. Z tenkých břidličných poloh pocházejí i nálezy do moře splavených suchozemských rostlin rodu Rellimia. Nejvyšší polohy vápenců mají na rozdíl od nižších poloh tmavošedou barvu a mají až dence deskovitý vývoj. Jejich přítomnost je vysvětlována projevem tzv. kačáckého eventu na hranici eifel-givet. Jejich nadložní, nejmladší polohy vápenců v Jiráskově lomu jsou brekciovité, hrubě krystalické a obsahují oválené korálové trsy a stromatopory. Vzácně je v nich přítomna fauna velkých ramenonožců. Tato poslední vápencová vrstva má již givetské stáří. V jejím nadloží jsou vyvinuty prachovce a vápnité břidlice srbského souvrství, které všas v lůmky již nevystupují.

lůmku pokračujeme po pěšině podél okraje lesa. V kamenech v okolí je možno sbírat charakteristické zkameněliny akantopygových vápenců. Nejhojnější jsou hladké misky ramenonožce Karbous hassiacus, štíty trilobitů Phacops hoseri, Acanthopyge haueri, menší krunýře proetidních trilobitů a kostry četných korálů.

Stezka nás po chvíli zavede k hlubokému jámovému lomu Kobyla (I) (49°54´49,2´´N; 14°4´50,3´´E). Jeho stěny jsou tvořeny masivními bělorůžovými sliveneckými vápenci stupně pragu. V jejich nadloží vystupují v severní stěně tmavší, deskovité vápence přídolského (=požárského) a lochkovského souvrství, které byly na mladší masivní vápence slivenecké nasunuty podél očkovského přesmyku. Přesmyk je ukloněn k severu a severovýchodu, přesunová plocha je ve vyšších částech lomu místy téměř horizontální. Očkovský přesmyk omezuje severní okraj celého koněpruského devonského útesu a výrazně se projevuje geomorfologicky, jak jsme již poznali na Kotýzu.

Lom Kobyla je významný i z hlediska kvartérní geologie. Výplně krasových dutin, zejména tzv. Chlupáčovy sluje, poskytly bohaté nálezy savců a měkkýšů z poslední doby ledové i z předcházejícího teplejšího období (interglaciálu).

Ze dna lomu vyjdeme tunelem vybudovaným v roce 1914, kterým se vyvážela surovina k vlečce parní dráhy do Berouna. Cesta nás dovede k silnici, kde zatočíme vlevo na Beroun. Po necelém 1 kilometru u odbočky na Koněprusy vystupují po pravé straně v zářezu silnice laminované graptolitové břidlice motolských vrstev liteňského souvrství spodního siluru (J) (49°55´9,8´´N; 14°4´23,7´´E), které kromě graptolitů obsahují i drobnou trilobitovou a brachiopodovou faunu. Přítomnost jen chudé a drobné fauny je podmíněna nepříznivými podmínkami pro život na dně. Jemná laminace a nepřítomnost stop živočichů ukazuje na to, že se dno periodicky ocitalo ve vodách chudých na kyslík a k rozvoji života docházelo jen při jeho provětrání. Většina zkamenělin patří živočichům, kteří plavali nebo se vznášeli nade dnem. Proto k charakteristickým nálezům patří drobný trilobit Raphiophorus rouaulti, drobní ramenonožci i graptoliti.

Po silnici pokračujeme stále na Beroun. Za dalšími dvěma křižovatkami si v zářezu silnice v lese můžeme všimnout vyvřelých hornin silurského stáří - diabasů. Projevují se nápadným hnědožlutým zbarvením půdy (K) (49°55´39,0´´N; 14°4´17,1´´E).

Po dalších asi 500 m je v polích vlevo od silnice malý hřbítek s nápadným množstvím kamene v okolních polích (L) (49°55´55,6´´N; 14°4´24,6´´E). Vápence patří kopaninskému souvrství svrchního siluru a podle přítomnosti hlavonožců se označují jako ortocerové. Jsou v nich velmi hojné schránky nautilidních hlavonožců, často rovnoběžně upořádané mořskými proudy. Druhová i tvarová pestrost stránek je obdivuhodná. Kromě přímých hladkých schánek ortocerového typu jsou zde i schránky rohovitě zahnuté (Cyrtocycloceras), podélně rýhované, schránky s nápadným příčným kroužkováním a valy (Dawsonocerina, Geisonoceras, Kionoceras) i schránky spirálně stočené (Ophioceras, Cumingsoceras). Kromě hlavonožců jsou ve vápencích hojní mlži, zejména srdcovkám podobná Cardiolinka bohemica; ostatní fauna je vzácnější. Některé kusy vápenců jsou tmavě šedé od organické příměsi a po úderu kladivem mají výrazný živičný zápach.

Pokračujeme-li dále, za osadou Koledník začíná silnice klesat. Asi po 0,5 km odbočíme vpravo po cestě do starého, z dálky viditelného lomu, ve kterém je instruktivně odkryta svrchní část kopaninského a spodní část přídolského souvrství (M) (49°56´30,1´´N; 14°4´11,0´´E) včetně jejich hranice. V levé (severní) části lomu vystupují šedé jemnozrnné deskovité vápence s vložkami vápnitých břidlic, které patří vyšší části kopaninského souvrství a obsahují bohatou faunu. Směrem do nadloží vápence přecházejí do zřetelně vrstevnatých, bioklastických vápenců. Nejvyšší část kopaninského souvrství pak představují hrubě lavicovité, světle šedé vápence o celkové mocnosti kolem 6 m, tvořené hlavně drtí schránek živočichů s vůdčím trilobitem Prionopeltis archiaci.

Na tyto lavicovité vápence ostře nasedají deskovité jemnozrnné vápence s tenkými vložkami vápnitých břidlic, které již patří přídolskému souvrství nejvyššího silurského stupně přídolu. Nápadná faciální změna na hranici mezi ludlowem a přídolem signalizuje změnu sedimentačního prostředí pravděpodobně způsobenou prohloubením silurského moře.

Vrátíme se na silnici a zahneme na odbočku vlevo, která vede jihozápadním směrem, která nás po 1 km dovede na okraj velkého činného (veřejnosti nepřístupného) lomu Kosov. Lom poskytuje jeden z nejlepších odkryvů siluru v okolí Berouna. Je zde odkryt úplný profil kopaninským a spodní částí přídolského souvrství: deskovité vápence kopaninského souvrství s bohatými faunami se zde střídají s lávovými příkrovy, žilami a polohami tufů.

Mezi silnicí a lomem Kosov je možno sbírat zkameněliny ze stejných poloh, jako jsou odkryty v lomu na Koledníku. U závory před vstupem do lomu odbočíme vpravo na polní cestu po okraji lomu směrem k lesu, v jehož okolí můžeme na polích najít vápence z vyšší části kopaninského souvrství (N) (49°56´30,7´´N; 14°3´26,5´´E). Nejblíže lesa na severu vystupují šedavé vápence kopaninského souvrství patřícího biozóně Encrinuraspis beaumonti. Kameny podél cesty obsahují hojnou faunu, zejména ramenonožcovou a trilobitovou, s význačnými druhy menších trilobitů (Otarion diffractum, Acantholoma minuta, Metacalymene baylei), drobnými ramenonožci, mlži a dalšími skupinami živočichů. Fauna vyšších poloh kopaninského souvrství se dá sbírat dále od lesa směrem do pole. Šedožluté vápence biozóny Ananaspis fecunda obsahují především trilobitovou faunu s druhy Ananaspis fecunda, Coniproetus rychkholti, Interproetus venustus, Otarion diffractum a Decoroscutellum haidingeri, doprovázenou drobnou faunou ramenonožců, plžů, mlžů aj. Ještě blíže k silnici jsou na polích nápadné tence deskovité vápence nejvyšší části kopaninského souvrství. Vůdčím druhem je proetidní trilobit Prionopeltis archiaci, hojní jsou mlži, ramenonožci z nichž vynikaká žebrovaná Spirigerina sigismunda i hlavonožci. Faciální vývoj siluru na Kosově je velmi pestrý a rychle se mění. Dokládá, že podmínky na dně se rychle střídaly, ze sledu faunistických společenstev a přibývání pelagické fauny je patrné zahlubování moře k jihu. Vulkanismus s doprovodnými výlevy láv vytvořil elevaci, která umožňovala rozvoj mělkovodnějších faun.

Podél lesa se vracíme k východu a v drobných výchozech přímo v cestě můžeme nadále sbírat faunu kopaninského souvrství. Za prudkou zatáčkou vlevo pak vystupují v úvozu diabasy z podloží kopaninského souvrství. Cesta nás přivede na okraj Jarova, odkud dojdeme po zelené turistické značce na nádraží v Berouně.