Nejblíže Plzni můžeme silurské a devonské horniny
studovat v jižním okolí Berouna. Asi 17 km dlouhá trasa zahrnuje i
největší krasový systém v Čechách - Koněpruské
jeskyně. Blízké okolí Koněprus, díky své atraktivnosti,
je podrobně popsáno v mnohých publikacích, z exkurzního hlediska pak zejména
v moderním průvodci I. Chlupáče (1999).
Ze železniční zastávky v Králově Dvoře se dáme vpravo po
silnici na Suchomasty, až po 2 km přijdeme k
přehradní nádrži. Vpravo od silnice, v zářezu souběžně vedoucí železniční trati
vidíme výchozy a nápadné osypy černých graptolitových břidlic střední části
liteňského souvrství spodního siluru (vrstvy litohlavské,
stupeň llandover) (A) (49°56´2,8´´N; 14°2´38,5´´E). Černá barva břidlic,
dokonalá vrstevnatost a přítomnost krystalků pyritu, které rozvětrávají v žluté
a rezavé povlaky druhotných nerostů (limonit aj.), jakož i krystalků sádrovce
na vrstevních plochách dokládají nedostatek kyslíku na původním mořském dně i v
nehybné vodě nade dnem. Projevem anoxie je naprostý
nedostatek na dně žijící (bentosní) fauny. V
břidlicích jsou však hojní graptoliti. Jejich prutovité kolonie, tzv. rhabdosomy, se vznášely při hladině a po odumření klesly na
mořské dno, kde byly překryty a dokonale zachovány. Materiálem původně tvořícím
rhabdosomy byla látka příbuzná chitinu. Vlivem
karbonizace při fosilizaci se rhabdosomy jeví jako
lesklé útvary na vrstevních plochách břidlic. Vyskytuje se zde řada druhů
graptolitů. Velké rovné pruty patří druhům
Monograptus marri, M. retusus a M. densus, spirálovité rhabdosomy
má Spirograptus turriculatus S. proteus,
drobné prohnuté rhabdosomy patří druhům Monograptus crispus a Streptograptus runcinatus. Vyskytují
se i dvojřadé typy Petalograptus tenuis a Parapetalolithus altissimus. Břidlice jsou slabě kontaktně metamorfované
intruzívní žilou silurského diabas, která je odkryta vlevo od výchozu břidlic
v zářezu dráhy.
Po silnici pokračujeme stále údolím Suchomastského
potoka až do osady Havlíčkův Mlýn. Zde odbočíme vlevo po žluté turistické
značce, která za potokem prudce stoupá do svahu. V jeho vyšší části
narazíme na zajímavé skalní útvary (B) (49°54´59,8´´N;
14°2´49,3´´E). Axamitova brána vznikla propadnutím
stropu bývalé jeskyně. Ze dna propasti zavalené velkými bloky vápence vede
cesta do veřejně nepřístupných jeskyní. Jižně od Axamitovy
brány leží Jelínkův most klenoucí se přes krasovou trhlinu ve vápenci. Skalní
stěny, jež tvoří nádhernou scenérii v jeho okolí, jsou tvořeny kotýzskými vápenci nejnižšího devonského stupně lochkovu.
Pokračujeme dále po turistické značce podél severního
okraje velkolomu Čertovy schody a zastavíme se na vyhlídkové plošině nad
okrajem lomu (C) (49°55´2,0´´N; 14°3´13,9´´E). Nápadně nižší úroveň terénu na
severní straně je podmíněna geologicky: masivní devonské vápence na jihu daleko
pomaleji zvětrávají, než měkčí silurské břidlice na severu. Tato starší
silurská souvrství zde byla při variském vrásnění nasunuta na pevnější devonský
vápencový útes podél tzv. očkovského přesmyku, který
také tvoří severní tektonické ohraničení dobývacího prostoru Čertovy schody.
Samotný velkolom byl otevřen v masivních vápencích spodnodevonského stáří. Bělavé vápence bez patrné
vrstevnatosti patří koněpruským vápencům stupně pragu. V tropickém podnebí spodního devonu zde vznikl
mohutný útes s nesmírně bohatým životem. Koněpruské
vápence jsou v zásadě dvojího typu. První typ tvoří vlastní masivní jádro útesu
a představují jej biogenní vápence vzniklé aktivní útesotvornou činností
organismů. Mají jemnozrnnou základní hmotu a jsou produktem činnosti vápnitých
řas, stromatopor, korálů a lilijic. Jádro je pak
lemováno hrubozrnnými biodetritickými vápenci
složenými hlavně z odolných organických zbytků. Tyto vápence, tvořící původně
osypy v okolí útesového jádra, jsou velmi bohaté na zkameněliny nejrůznějších
živočišných skupin.
V nadloží bělavých koněpruských
vápenců se po stratigrafickém hiátu ukládaly šedavé a
červenavé suchomastské vápence nejvyššího spodního
devonu (stupeň dalej). Nacházejí se však i uvnitř bílých
vápenců koněpruských v tzv. neptunických
žilách. Jsou to výplně strmých puklin, které vznikaly rozlamováním tělesa útesu
v době, kdy se na jeho vrcholu usazovaly vápence mladších devonských jednotek.
Do puklin byl splavován různorodý materiál, zejména pozůstatky koster živočichů
žijících na vrcholové plošině útesu. Proto výplně neptunických
žil poskytly neobyčejně bohatý a pestrý paleontologický materiál. V průkopu do
lomu asi 1 km za Jelínkovým mostem si můžeme všimnout několika takových
výplní, odlišujících se od okolí červenavým zbarvením. Zkameněliny jsou spíše
drobnější velikosti, s hladkými miskami ramenonožců, nápadnými průřezy článků
lilijic i štíty malých trilobitů, mezi kterými převládají proetidi
(Unguliproetus unguloides, Orbitoproetus orbitatus) a fakopidi (Phacops major).
Po žluté značce dojdeme ke
komplexu domků u vchodu do Koněpruských jeskyní (D)
(49°54´54,5´´N; 14°4´2,8´´E), které jsou největším jeskynním systémem v
Čechách. Mají mimořádný význam geologický, paleontologický i archeologický.
Jeskyně vznikly v nitru vrchu Zlatý kůň působením srážkové vody,
prosakující komplexem suchomastských a koněpruských vápenců. Tvoří je systém tří pater a dómů o
celkové délce asi 2 km a hloubce 70 m. Jsou poměrně velmi staré, střední patro
vápenců vzniklo již ve třetihorách. Prostory modelované korozí jsou zaplněny
bloky rozsáhlých závalů a nánosy hlín a jsou vyzdobeny krápníky několika
generací. K největším patří rozpraskaný stalagmit Mohyla v Proškově dómu, starý
asi 100 tisíc let. Velmi staré a unikátní jsou koněpruské
růžice z Proškova dómu, hroznovité útvary z vrstviček kalcitu a chalcedonu.
Hlinité výplně krasových dutin poskytly tisíce kostí zvířat se starších
čtvrtohor, nejvíce pozůstatků je z teplého meziledového období
(interglaciálu) před 20-30 tisíci lety. K nejpozoruhodnějším patří nálezy kostí
makaků, paviánů a šavlozubých tygrů z krasové kapsy C 718, známé jsou zbytky
jeskynních medvědů, sobů, jeskynních lvů, hyen, tura, koní a mnoha dalších
zvířat z glaciálů. Nalezeny byly i kosti pravěkého člověka a jeho kamenné
nástroje. Z novější doby je známa penězokazecká dílna (asi z let
1460-1470).
Od jeskyní vyjdeme na vrchol Zlatého koně, který tvoří akantopygové vápence středního devonu (stupeň eifel) (E) (49°54´57,7´´N; 14°4´0,1´´E). Jsou to vrstevnaté,
našedlé až narůžovělé, převážně biodetritické
vápence, pojmenované podle význačného avšak nikterak hojného trilobita Acanthopyge haueri. Ve
vápencích převládá fauna brachiopodová a korálová,
zde je však sběr zkamenělin přísně zakázán. Při cestě na vrchol si můžeme
všimnout vpravo do cesty otvoru vedoucího do jeskynního systému; i v parném
létě z něj vane chladný jeskynní vzduch.
Z vrcholu Zlatého koně je krásný rozhled k severu
na depresi tvořenou měkčími silurskými břidlicemi, za kterou je vidět hřbet
synklinály Kosova, tvořené vápenci a vulkanity
svrchního siluru. Další depresi, ve které leží Beroun, tvoří opět měkčí, již
ordovické břidlice souvrství králodvorského, bohdaleckého,
zahořanského a vinického a za ní se vypínají
zalesněné hřbety, tvořené pískovci letenského souvrství středního ordoviku,
které vytvářejí severní křídlo barrandienského synklinoria.
Vrátíme se k výstupu z jeskyní a po naučné
stezce pokračujeme z vrcholu dolů. Chodbovým vjezdem projdeme nejprve do
lomu Zlatý koník, z něhož byly po odstřelu 14. září 1950 objeveny Koněpruské jeskyně. Vzápětí vyjdeme na dno většího Houbova lomu (F) (49°54´51,1´´N; 14°3´54,0´´E). Zde jsou
odkryty vyšší polohy koněpruských vápenců, nad
kterými jsou přibližně v úrovni vstupu do jeskyní patrné šedočervené vrstevnaté
vápence suchomastské. Koněpruské
vápence v lomu patří zejména biodetritickým vápencům
z osypů na periferii útesu. Jsou mimořádně bohaté na zkameněliny, kterých je
z koněpruské oblasti popsáno více než 500 druhů.
Kromě nejhojnějších lilijic, z nichž se nacházejí zejména články stonků jsou ve
vápencích hojné, krajkám podobné vějíře mechovek (Utropora, Hemitrypa, Semicoscinium)
a trsy deskovitých i rugózních korálů (Favosites, Heliolites).
Velmi hojní jsou ramenonožci, kterých je jen odtud známo asi 100 druhů. Hojný
je zejména hrubě žebrovaný velký druh Sieberella sieberi,
vyskytují se i četné druhy další (Carinatina comata, Hysterolites nerei, Stenorhychia nympha, Glossinototechia princeps, Cymostrophia stephani, Rhynchospirina haidingeri aj.
Z obecně nehojných trilobitů převládají drobní proetidi, Radioscutellum intermixtum a Lioharpes venulosus. Z
měkkýšů jsou hojné mlžům podobné misky rostrokonchy Conocardium bohemicum, homolovité nebo široce vinuté ulity plžů Orthonychia a Praenatica, i
přímé nebo spirálně vinuté schránky hlavonožců. Ve stěně lomu jsou nápadné
četné krasové dutiny a štěrbiny, ze kterých se sype žlutavá jílovitá výplň.
Z Houbova lomu pokračujeme po
cestě dále. Vlevo mineme další opuštěný lom a za loukou vlevo, na místě, kde cesta
prudčeji stoupá, si povšimneme červenavých rozpadavých vápenců s bílými průřezy
článků lilijic. Jedná se o lokalitu „U transformátoru“, která poskytla hojné a
výborně zachovalé zkameněliny ze suchomastských
vápenců, zejména různé typy plžů (G) (49°54´52,3´´N; 14°4´18´´E). Pokračujem po cestě dalších asi 120 m, pak zahneme po
odbočující pěšině vlevo. Po dalších 120 m přijdeme do mělkého lůmku, které tvoří horní etáž opuštěného Hergetova lomu. V jeho severní stěně vystupuje
nejmladší jednotka synklinály Barrandienu vůbec, roblínské
vrstvy srbského souvrství (stupeň givet), tvořené
hnědými vápnitými pískovci a prachovci (H)
(49°54´52,3´´N; 14°4´18,0´´E). Dnes jsou jejich výchozy nepříliš patrné, neboť
lom je hustě zarostlý křovinami. Ukončení vápencové sedimentace a nástup flyšového vývoje indikuje počínající tektonické pohyby,
které předznamenaly ústup devonského moře z Českého masívu a začátek
variského vrásnění.
Z lomu vystoupáme po stezce na parkoviště, vyjdeme
na silnici a dáme se po ní vpravo. Asi po 190 m před lesem odbočíme do
mělkého lůmku založeného v akantopygových
vápencích (CH) (49°54´50,5´´N; 14°4´33,6´´E). Je to
Jiráskův lom. Vystupují zde šedavé vápence tvořené převážně drtí lilijic, místy
s hojnými stromatoporami a korály. Z tenkých břidličných
poloh pocházejí i nálezy do moře splavených suchozemských rostlin rodu Rellimia. Nejvyšší polohy vápenců mají na rozdíl od
nižších poloh tmavošedou barvu a mají až dence
deskovitý vývoj. Jejich přítomnost je vysvětlována projevem tzv. kačáckého eventu na hranici eifel-givet. Jejich nadložní,
nejmladší polohy vápenců v Jiráskově lomu jsou brekciovité,
hrubě krystalické a obsahují oválené korálové trsy a stromatopory.
Vzácně je v nich přítomna fauna velkých ramenonožců. Tato poslední vápencová
vrstva má již givetské stáří. V jejím nadloží jsou
vyvinuty prachovce a vápnité břidlice srbského souvrství, které všas v lůmky již nevystupují.
Z lůmku pokračujeme po
pěšině podél okraje lesa. V kamenech v okolí je možno sbírat charakteristické
zkameněliny akantopygových vápenců. Nejhojnější jsou
hladké misky ramenonožce Karbous hassiacus,
štíty trilobitů Phacops
hoseri, Acanthopyge haueri, menší krunýře proetidních
trilobitů a kostry četných korálů.
Stezka nás po chvíli zavede k hlubokému jámovému
lomu Kobyla (I) (49°54´49,2´´N; 14°4´50,3´´E). Jeho stěny jsou tvořeny
masivními bělorůžovými sliveneckými vápenci stupně pragu.
V jejich nadloží vystupují v severní stěně tmavší, deskovité vápence přídolského (=požárského) a lochkovského souvrství, které byly na mladší masivní
vápence slivenecké nasunuty podél očkovského
přesmyku. Přesmyk je ukloněn k severu a severovýchodu, přesunová plocha je ve
vyšších částech lomu místy téměř horizontální. Očkovský
přesmyk omezuje severní okraj celého koněpruského
devonského útesu a výrazně se projevuje geomorfologicky, jak jsme již poznali
na Kotýzu.
Lom Kobyla je významný i z hlediska kvartérní geologie.
Výplně krasových dutin, zejména tzv. Chlupáčovy sluje, poskytly bohaté nálezy
savců a měkkýšů z poslední doby ledové i z předcházejícího teplejšího období
(interglaciálu).
Ze dna lomu vyjdeme tunelem vybudovaným v roce 1914,
kterým se vyvážela surovina k vlečce parní dráhy do Berouna. Cesta nás
dovede k silnici, kde zatočíme vlevo na Beroun. Po necelém
1 kilometru u odbočky na Koněprusy vystupují po
pravé straně v zářezu silnice laminované graptolitové břidlice motolských
vrstev liteňského souvrství spodního siluru (J) (49°55´9,8´´N; 14°4´23,7´´E),
které kromě graptolitů obsahují i drobnou trilobitovou a brachiopodovou
faunu. Přítomnost jen chudé a drobné fauny je podmíněna nepříznivými podmínkami
pro život na dně. Jemná laminace a nepřítomnost stop
živočichů ukazuje na to, že se dno periodicky ocitalo ve vodách chudých na
kyslík a k rozvoji života docházelo jen při jeho provětrání. Většina zkamenělin
patří živočichům, kteří plavali nebo se vznášeli nade dnem. Proto k
charakteristickým nálezům patří drobný trilobit Raphiophorus rouaulti,
drobní ramenonožci i graptoliti.
Po silnici pokračujeme stále na Beroun. Za dalšími dvěma
křižovatkami si v zářezu silnice v lese můžeme všimnout vyvřelých hornin
silurského stáří - diabasů. Projevují se nápadným hnědožlutým zbarvením půdy
(K) (49°55´39,0´´N; 14°4´17,1´´E).
Po dalších asi 500 m je v polích vlevo od silnice malý
hřbítek s nápadným množstvím kamene v okolních polích (L) (49°55´55,6´´N;
14°4´24,6´´E). Vápence patří kopaninskému souvrství
svrchního siluru a podle přítomnosti hlavonožců se označují jako ortocerové. Jsou v nich velmi hojné schránky nautilidních hlavonožců, často rovnoběžně upořádané
mořskými proudy. Druhová i tvarová pestrost stránek je obdivuhodná. Kromě
přímých hladkých schánek ortocerového
typu jsou zde i schránky rohovitě zahnuté (Cyrtocycloceras), podélně
rýhované, schránky s nápadným příčným kroužkováním a valy (Dawsonocerina, Geisonoceras, Kionoceras)
i schránky spirálně stočené (Ophioceras, Cumingsoceras). Kromě hlavonožců jsou ve vápencích
hojní mlži, zejména srdcovkám podobná Cardiolinka bohemica; ostatní fauna je vzácnější. Některé kusy vápenců jsou tmavě
šedé od organické příměsi a po úderu kladivem mají výrazný živičný zápach.
Pokračujeme-li dále, za osadou Koledník začíná silnice
klesat. Asi po 0,5 km odbočíme vpravo po cestě do starého, z dálky
viditelného lomu, ve kterém je instruktivně odkryta svrchní část kopaninského a spodní část přídolského
souvrství (M) (49°56´30,1´´N; 14°4´11,0´´E) včetně jejich hranice. V levé
(severní) části lomu vystupují šedé jemnozrnné deskovité vápence
s vložkami vápnitých břidlic, které patří vyšší části kopaninského
souvrství a obsahují bohatou faunu. Směrem do nadloží vápence přecházejí do
zřetelně vrstevnatých, bioklastických vápenců.
Nejvyšší část kopaninského souvrství pak představují
hrubě lavicovité, světle šedé vápence o celkové mocnosti kolem 6 m,
tvořené hlavně drtí schránek živočichů s vůdčím trilobitem Prionopeltis archiaci.
Na tyto lavicovité vápence ostře nasedají deskovité
jemnozrnné vápence s tenkými vložkami vápnitých břidlic, které již patří přídolskému souvrství nejvyššího silurského stupně přídolu. Nápadná faciální změna na hranici mezi ludlowem a přídolem signalizuje
změnu sedimentačního prostředí pravděpodobně způsobenou prohloubením silurského
moře.
Vrátíme se na silnici a zahneme na odbočku vlevo, která
vede jihozápadním směrem, která nás po 1 km dovede na okraj velkého
činného (veřejnosti nepřístupného) lomu Kosov. Lom
poskytuje jeden z nejlepších odkryvů siluru v okolí Berouna. Je zde odkryt
úplný profil kopaninským a spodní částí přídolského souvrství: deskovité vápence kopaninského souvrství s bohatými faunami se zde střídají s
lávovými příkrovy, žilami a polohami tufů.
Mezi silnicí a lomem Kosov je
možno sbírat zkameněliny ze stejných poloh, jako jsou odkryty v lomu na
Koledníku. U závory před vstupem do lomu odbočíme vpravo na polní cestu po
okraji lomu směrem k lesu, v jehož okolí můžeme na polích najít
vápence z vyšší části kopaninského souvrství (N)
(49°56´30,7´´N; 14°3´26,5´´E). Nejblíže lesa na severu vystupují šedavé vápence
kopaninského souvrství patřícího biozóně
Encrinuraspis beaumonti.
Kameny podél cesty obsahují hojnou faunu, zejména ramenonožcovou a
trilobitovou, s význačnými druhy menších trilobitů (Otarion diffractum, Acantholoma
minuta, Metacalymene baylei),
drobnými ramenonožci, mlži a dalšími skupinami živočichů. Fauna vyšších poloh kopaninského souvrství se dá sbírat dále od lesa směrem do
pole. Šedožluté vápence biozóny Ananaspis
fecunda obsahují především trilobitovou faunu s
druhy Ananaspis
fecunda, Coniproetus rychkholti, Interproetus venustus, Otarion diffractum a Decoroscutellum haidingeri, doprovázenou
drobnou faunou ramenonožců, plžů, mlžů aj. Ještě blíže k silnici jsou na polích
nápadné tence deskovité vápence nejvyšší části kopaninského
souvrství. Vůdčím druhem je proetidní trilobit Prionopeltis archiaci, hojní jsou mlži, ramenonožci z nichž vynikaká žebrovaná Spirigerina sigismunda
i hlavonožci. Faciální vývoj siluru na Kosově je velmi pestrý a rychle se mění.
Dokládá, že podmínky na dně se rychle střídaly, ze sledu faunistických
společenstev a přibývání pelagické fauny je patrné zahlubování moře k jihu.
Vulkanismus s doprovodnými výlevy láv vytvořil elevaci, která umožňovala rozvoj
mělkovodnějších faun.
Podél lesa se vracíme k východu a v drobných
výchozech přímo v cestě můžeme nadále sbírat faunu kopaninského
souvrství. Za prudkou zatáčkou vlevo pak vystupují v úvozu diabasy z
podloží kopaninského souvrství. Cesta nás přivede na
okraj Jarova, odkud dojdeme po zelené turistické
značce na nádraží v Berouně.