Ordovik u Lhůty a Tymákova

Tato exkurze vede po málo známých lokalitách starších geologických jednotek plzeneckého paleozoika až k historii těžby křemenců středního ordoviku u Rokycan. Horniny kambrického stáří jsou zde doposud odkryty v pomalu zacházejících lomech. Celková délka pěší exkurze je asi 17 km.

Vyjdeme od mostu přes Úslavu v Sedleci. Projdeme okolo bývalých Škodových závodů a na návsi před můstkem přes potok odbočíme na asfaltovou cestu mezi domy. Cesta prudce stoupá do svahu. Ve svahu nad cestou a v drobných výchozech po levé straně cesty vystupují šedé, bělošedé a slabě narůžovělé prachovce a droby pavlovského souvrství (A) (49°41´41´´N; 13°29´43´´E). Toto souvrství reprezentuje uloženiny občasných jezer a řek z období svrchního kambria. Materiál, který pavlovské souvrství, tvoří je jednak pyroklastický materiál soudobých vulkanitů, ale ve značné míře jsou to i útržky šedých prekambrických grafitických břidlic blovického souvrství. Tyto břidličné úlomky jsou zřetelně oválené a obvykle leží v prachovcích a slepencích pavlovského souvrství naplocho. Po rozlomení horniny se prozrazují tmavošedou barvou a slabým leskem. Z pavlovském souvrství není známa žádná fosilní fauna.

Pokračuje dále po asfaltové cestě a po polní cestě zahneme mírně vlevo. V lese jsou patrné menší haldy po těžbě pavlovských drob a slepenců. Cesta se postupně stáčí vpravo a po asi 420 m, krátce před příchodem k rohu lesa vpravo, zahneme vlevo k menšímu lesíku mezi poli, před kterým stojí stožár vysokého napětí. Za sloupem vlezeme do malých, dnes zcela zarostlých lůmků (pozor, často jsou zde včelíny!) (B) (49°41´48´´N; 13°30´13´´E).

V lůmcích jsou odkryty horniny dvojího stáří a geneze. Žlutavé masivní horniny patří výlevnému a asi i žilnému tělesu ryolitu svrchnokambrického stáří. Je to hornina začerstva šedozelené barvy, větráním však žloutne a živce jílovatí, vyvětrávají a zůstávají po nich drobné dutiny v povrchu kamenů. V čerstvější  hornině jsou patrné světlé pravoúhlé vyrostlice živců a šedavá zrna šesterečného křemene. Oba typy vyrostlic jsou obklopeny šedozelenou základní hmotou. Ryolity stejného typu potkáme i na dalších dvou zastávkách.

Ryolity jsou produktem subaerického vulkanismu spojené s mohutnou vulkanickou aktivitou mezi Rokycany a Křivoklátem (tzv. křivoklátsko-rokycanského komplexu). Výskyt u Sedlece je nejzápadnějším dokladem kyselého (acidního) kambrického vulkanismu v Barrandienu. Můžeme si ho představit jako místní silně explozívní vulkanismus v linii od Sedlece k Hrádku u Rokycan a dále k SV. V lůmku, ve kterém se nacházíme, ryolity kontaktně metamorfují původě šedobílé prachovce a droby pavlovského souvrství. Kontakně přeměněné horniny jsou pak pevnější a rozpadají se do pevných bělavých tabulek. Takový drobný výchoz najdeme při západním okraji lomu. Nadloží ryolitů zde není známo, původně na nich zřejmě ležely prachovce a jílovce klabavského souvrství. Tyto totiž hojně obsahují asi milimetr velká zrna tvořená šesterečnými křemeny vyvětranými z ryolitů. Ryolity tedy počátkem ordoviku době již musely být utuhlé, odkryté na zemském povrchu a rozvětrávaly. V lůmku se vrátíme na cestu a podél okraje lesa dojdeme až lesnímu rozcestí krátce, asi 150 m po vstupu cesty do lesa. Odbočíme téměř zpět po cestě vpravo a po krátké chvilce (asi 270 m) přijdeme k místu využívanému jako střelnice. Čelní stěnu střelnice, bývalou lomovou stěnu, tvoří opět svrchnokambrické ryolity (C) (49°41´30´´N; 13°30´26´´E). Zde jsou však méně zvětralé a mají hrubě sloupcovitý rozpad, snad odlučnost danou chladnutím původní rázem lávového příkrovu. Ryolity tvoří nedaleký vrchol Sedlecké skály (462 m n. m.) a některých dalších vrcholků v blízkém okolí. Vrátíme se po lesní cestě na rozcestí lesních cest a pokračujeme dále k východu do lesa až vyjdeme na silnici ze Štáhlav to Rokycan. Odbočíme na ní vlevo, vyjdeme z lesa a podél hájovny po asi 900 m přijdeme na rozcestí, kde je vlevo od silnice při lesní cestě malý zarostlý lom.

V několik metrů vysoké stěně  lomu (D) (49°41´54´´N; 13°31´32´´E) vystupují pískovce a prachovce pavlovského souvrství. Mají světle šedou barvu, pukliny v horninách jsou pokryty rezavými povlaky limonitu. Jedná se o jezerní a jezerně-říční usazeniny z konce kambria. V pískovcích na tomto místě jsou patrné různé litologické znaky svědčící o takovém prostředí např. laminace a šikmé zvrstvení uvnitř pískovcových poloh. Obecně jsou to však horniny neatraktivní. Z lomu pochází i nálezy válcovitých stop po pohybu na písčitém dně, jediných fosilií, které byly kdy v pavlovském souvrství nalezeny.

Z lomu přejedeme silnici na druhou stranu a po této odbočce dojdeme do vesnice Lhůta, kterou projdeme vlevo na lesní cestu vedoucí k chatové osadě v údolí Lhůtského potoka. Od cesty vedoucí údolím po pravé straně potoka odbočuje zašlá lesní cesta vpravo ke starému lomu, který leží na jižním svahu Spáleného vrchu (E) (49°42´17´´N; 13°31´11´´E). V lomu, asi 30 m dlouhém, s 10 m vysokou stěnou, jsou dobře odkryty svrchnokambrické ryolity. Obsahují velké vyrostlice křemene a v některých partiích je patrná i deskovitá odlučnost. Ryolity v lomu vytváří sloupy o průměru asi 1 m, které mohou reprezentovat původní odlučnost danou chladnutím lávového příkrovu. Vrátíme se na cestu a pokračujeme údolím dolů. Vpravo v zářezu cestu jsou opět drobné výchozy stejných ryolitů, zde se zachovalými vyrostlicemi živců v základní světle šedé hmotě. Všechny tři lokality ryolitů a mnohé další v prostoru mezi Lhůtou, Sedlecem a Štáhlavy tvoří větší příkrov v nadloží pavlovského souvrství.

Cesta nás přivede k soutoku potoka od Lhůty a potoka od Mokrouš. Odbočíme vpravo proti proudu Mokroušského potoka po jeho levém břehu po sotva patrné lesní cestě. Po chvilce potok překročíme pod prudký svah, ve kterém je patrná krátká, ale nápadná strž (F) (49°42´24´´N; 13°31´02´´E). Výchozy tvoří křemité slepence, původně mapované jako pavlovské souvrství. Obsahují hojné úlomky křemene, buližníků, často i ostrohranných, takže některé polohy mají až brekciovitý ráz. Mezerní hmota je tvořena rozloženými ryolitovými zvětralinami, které dodávají slepencům narůžovělé zbarvení. Nálezy fauny však dokládají, že patří vůbec nejstarším polohám klabavského souvrství v plzenecké brachysynklinále. Jsou tedy i vůbec nejstarší fosilní faunou, kterou v okolí Starého Plzence najdeme. Kromě úlomků drobných fosfatických misek lingulátních ramenonožců (Acrotreta, Elkanisca) zde byly zjištěny i drobné útržky stromatolitických povlaků. Ty vznikaly činností sinic a řas rostoucích na pevném podkladu. Litologie i fosilie dokládají, že k sedimentaci docházelo v mělkovodním mořském prostředí a mořský břeh musel být v té době nedaleko. Podél svahu popojdeme asi o 60-70 m dále (G) (49°42´25´´N; 13°31´05´´E). Zde je menší, snadno přehlédnutelný lůmek se zacházejícími výchozy. Zdejší horniny však patří opětovně pavlovskému souvrství. Jsou to rozpadavé brekcie a prachovce. Místy lze v suti nalézt i štěrčíkové slepence a prachovce, tvořené převážně z útržků prekambrických břidlic. Vytvářejí polohy a laminy oddělené našedlými prachovci. Ukazují na dobré třídící procesy v průběhu sedimentace pavlovského souvrství a na odkrytí a erozi krajiny tvořené proterozoickými horninami v období svrchního kambria.

Pěšinou vyjdeme u můstku na zašlou lesní cestu a po ní pokračuje údolím k oplocenému areálu vodovodní jímky. Projdeme vlevo lesem nad hranu údolí a po okraji poli dojdeme na polní cestu po níž pokračuje dále k východu. V cestě a drobných výchozech jsou zde odkryty šedozelené břidlice klabavského souvrství (H) (49°42´34´´N; 13°31´29´´E). Patří spodní části klabavského souvrství, biozóně Corymbograptus v-similis. Dokládají to vzácné nálezy ramenonožců a graptolitů charakteristických pro spodní partie klabavského souvrství (Corymbograptus sp.). Moře bylo v té době již podstatně hlubší nežli v době vzniku slepenců z předchozí lokality a sedimenty tak poskytují důkaz o postupující transgresi ve spodním ordoviku.

Po cestě se vrátíme zpět a pokračujeme do polí směrem k předchozí lokalitě. Po cestě vyjdeme k okraji lesa na západě. Na rozcestí u okraje lesa by nás levá cesta přivedla k lomům na Sutici nebo můžeme odbočit vpravo k hřbítku táhnoucímu se k Mokrouším. Hřbet má příznačné jméno Skalice. V lůmcích na místě původního vojenského areálu zde vystupují křemité pískovce libeňského souvrství, tzv. řevnické křemence. Jako na mnohých dalších místech v okolí Starého Plzence (Hůrka, Stradiště, Sutice) a Rokycan (Čilina, Rumpál) i zde byly v 19. a na počátku 20. století lámány křemence jako dobrý stavební kámen na výrobu dlažby. Křemence jsou velmi odolné vůči zvětrávání, proto se s nimi setkáme v celé krajině jako nejrozšířenějším kamenem na polích a svazích. Jsou častým materiálem i na haldách kamene vyneseného z polí. Vyjdeme na silnici a dáme se vlevo k Tymákovu. U školy zahneme vpravo až dojdeme na polní cestu, po které dojdeme okolo rybníka k lesu z polesí Čilina. Pokračujeme od okraje lesa po lesní cestě asi 400 m na lesní rozcestí, na kterém zahneme vlevo. Pokračujeme po lesní cestě přímo, po necelém 1 km se cesta stáčí a po dalších asi 900 m nás přivede na hranu svahu (CH) (49°44´22´´N; 13°32´38´´E). Jsme na podélném hřbetu ve směru SZ-JV, který je budovám křemitými pískovci řevnického souvrství. Jsou to pevné, vůči zvětrávání velmi odolné horniny. Vytváří morfologicky nápadné hřbety, pod kterými jsou přirozeně vzniklé suťové osypy. Hřbet, na kterém stojíme se označuje jako Rokycanská Čilina, směrem z západu pokračuje do hřbetu zvaného Plzeňská Čilina.

Podél severního okraje čilinského hřbetu bylo v 19. a počátkem 20. století založeno mnoho menších lomů na stavební kámen a dlažební kostky (např. dodnes zachovalé v dlažbě na náměstí v Rokycanech). Lomy jsou dnes zchátralé, zarostlé, a z lomových stěn zbyly nevýrazné skalky. Počátkem 20. století byly v nadloží křemenců v lomech lomů odkryty i jílovité břidlice a prachovce, které náleží mladšímu letenskému souvrství. Letenské souvrství tvoří severovýchodní zakončení plzenecké brachysynklinály, protože dále k východu vystupují již jen výrazně starší jednotky ordoviku.

Ve spodních polohách křemenců zde byla zjištěna taxonomicky bohatá, avšak silně drcená fauna. Reprezentuje organické zbytky spláchnuté spolu s pískem z mělkovodních plošin při pobřeží někde na SZ do hlubších, dnes zachovaných částí pánve. Fauna byla sbírána především rokycanskými sběrateli v době provozu lomů počátkem 20. století, zejména Karlem Holubem. Kromě převládajícího druhu Dalmanitina cilinensis jsou zde i další druhy trilobitů, kterými jsou Mirops mirus, Zeliszkella hawlei, Stenopareia panderi, Zbirovia arata, Cekovia transfuga, Selenopeltis buchi haglasta, Colpocoryphe grandis i mnohé další. Jeden z druhů ramenonožců, který je znám pouze odtud, byl podle Čiliny i pojmenován (Cilinella svobodai

. Pozoruhodné jsou i rozdíly mezi lokalitami s faunou na Čilině. Neobvyklá ramenonožcová fauna byla nalezena na vrcholové plošině Čiliny, v blízkosti dnešního stožáru vysílače. V bílých křemencích je zde hojná fauna velkých orthidních ramenonožců, především Drabovinella arenicola, Hirnantia index, Hirnantia arethusa, Saukrodictya porosa, vzácněji i další ramenonožci (Aegiromena, Onniella, Gelidorthis, Schizocrania) a trilobiti Zbirovia arata, Stenopareia panderi aj. Faunu v křemencích lze dnes nejspíše nalézt v suti na polích podél státní silnice z Rokycan do Plzně. Fauna je nehojně k nalezení i v haldách lomového odpadu v předpolí lomu na Plzeňské Čilině, ke kterému se z Rokycanské Čiliny pohodlně dostaneme po svahem vedoucí lesní cestě, která nás vyvede nad dálniční zářez (I) (49°44´19´´N; 13°31´37´´E).

Z historického hlediska stojí za zmínku, že z hlubokém dálničním zářezu pod Čilinou (J) vystupovaly ve svazích zářezu černošedé břidlice dobrotivského souvrství, obsahující stejnou faunu jaká je známa ze západních svahů Sutice u Sedlece. Chudá fauna dobrotivského souvrství byla v tektonicky silně drcených jílovitých břidlicích nalezena i v dalším dálničním zářezu směrem k Letkovu (J).