Ordovik u Točníka

Okolí Žebráku poskytuje možnost uvidět transgresní bázi ordovických souvrství na starším prekambrickém skalní podkladu. Strmé uklonění vrstev zde vytvořilo jedno z nejimpozantnějších výchozů ordoviku v severním křídle Barrandienu. Celková délka exkurze je asi 8 km.

Exkurzi začneme u hradu Točníku. Po silnici se okolo parkoviště vydáme po turistické trase ke hradu Točník na vrcholu Zámeckého vrchu. Před východním vstupem na hradní nádvoří je zachován zbytek hradního příkopu s jezírkem (původní jímkou na vodu), nad kterým se tyčí nápadný skalní převis. Je zde názorně patrná úhlová diskordance mezi proterozoikem a ordovickým souvrstvím třenickým (A) (49°53´27,4´´N; 13°53´15,9´´E).

Světle šedé a zvětralé břidlice a droby patří kralupsko-zbraslavské skupině svrchního proterozoika. Mají prudký sklon pod úhlem 60-65° k SV. Na ně nesouhlasně nasedají pevné křemité pískovce třenického souvrství, jejichž báze tvoří plochou stěnu převisu. Úklon pískovců je rovněž 60°, upadají však k JV. Na bázi třenického souvrství je vyvinut slepenec s ostrohrannými i oválenými valouny křemene a buližníků. Schéma a podrobné informace podává i vysvětlující tabule u výchozu. V příkopu je odkryt jeden z mála v terénu patrných kontaktů prekambria a barrandienského paleozoika. Nesouhlasné uložení je přímým důkazem toho, že prekambrické celky byly zvrásněny v průběhu kadomské orogeneze a následně erodovány ještě před zalitím ordovickým mořem.

Vrátíme se po cestě na turistickou trasu a po ní obejdeme hrad pod jižními hradbami. Skalní masív, na kterém hrad stojí, je budován pískovci třenického souvrství a silicity mílinského souvrství. Strmé, velké skalní plotny vznikly sesuvy podél vrstevních ploch lavic. Ze pozornost stojí i nápadná xerotermí vegetace zachycená ve skalních štěrbinách (rozchodníky aj.). Po cestě se dostaneme k západní bráně. Nápadný ostroh, na kterém hrad stojí, je v severní části budován z pískovců třenického souvrství, jižní část skalisek patří nadložnímu mílinskému souvrství (B) (49°53´24,7´´N; 13°53´12,7´´E).

Třenické souvrství je nejstarší jednotkou barrandienského ordoviku. Je tvořeno světle šedými, druhotně červenavými pískovci s vysokým podílem živců a úlomky hornin, z nichž převažují vulkanity kambrického křivoklátsko-rokycanského komplexu. Pískovce vznikaly v mělkovodním mořském prostředí splachy zvětralin z okolní souše. Takové prostředí je obecně nepříznivé pro rozvoj života, proto pískovce obsahují fosilie jen vzácně a ještě jen na některých místech. Na Zámeckém vrchu fosilie nebyly nikdy zjištěny, avšak v podobných drobách byly na jiných místech nalezeny schránky ramenonožců, z nichž je význačný druh Hyperobolus feistmanteli.

Z plošiny před branou je instruktivní rozhled do krajiny. Severní deprese je budována měkčími a erozi snáze podléhajícími břidlicemi svrchního proterozoika, za nimiž je nápadný vyvýšený zalesněný pruh svrchnokambrických vulkanitů křivoklátsko-rokycanského komplexu. Při pohledu k jihu je bližší plochý ráz krajiny podmíněn snazším větráním měkčích hornin ordovických jednotek. Hřeben Zámeckého vrchu a západněji ležící nižší hřbet s okrouhlou věží menšího hradu Žebráku vznikl kombinací vysoké odolnosti pískovců a silicitů vůči erozi a strmému úklonu obou souvrství.

Výrazný hřbet je dominantou krajiny a poskytoval přirozenou ochranu před nepřáteli. Byl zde proto mezi lety 1398 až 1401 králem Václavem IV. postavem hrad. Sloužil jako lovecké sídlo na okraji křivoklátských lesů. I když v 16. století prodělal rozsáhlou přestavbu, má dodnes zachován původní gotický styl. Hrad byl poškozen v průběhu třicetileté války a následně zpustl. Menší gotický hrad Žebrák na protilehlém ostrohu byl postaven již okolo roku 1280, ale zpustl již v 16. století po požáru. Oba hrady jsou postaveny z pevných pískovců třenického souvrství.

Opatrně se spustíme podél hřebene dolů po svahu. Jižní svah kopíruje sklon vrstev a jsou na něm okryty rozsáhlé vrstevní plochy silicitů. Severní svah, do kterého vrstvy zapadají, je pokryt rozsáhlými suťovými poli, tzv. kamennými moři. Ostrohranné kameny, tzv. hranáče, vznikají především mrazovým větráním, při kterém objemová změna při zamrznutí vody v puklinách vede k roztrhání skal a vzniku osypů.

Asi v polovině jižního svahu Zámeckého vrchu můžeme sledoval další člen ordoviku - souvrství klabavské (C) (49°53´21,2´´N; 13°53´9,6´´E).

Na nejvyšší lavice silicitů mílinského souvrství tvořících hranu hřebene nasedají v drobných skalkách a malých výchozech hnědočervené prachovce olešských vrstev. Jsou bazálním členem transgresního klabavského souvrství. Prachovce snáze větrají a mají nápadný střípkovitý rozpad. Na těchto místech nehojně obsahují faunu drobných ramenonožců (Elkanisca klouceki, Leptembolon testis), jejichž původně fosfatické misky jsou druhotně bíle zbarvené.

Na puklinách můžeme sledovat odbarvování rudohnědých prachovců. Hematit, který je jemně rozptýlen v tmelu a podmiňuje hnědočervenou barvu prachovců, je podél puklin vyloužen a prachovce získávají světle zelenošedé zbarvení, podmínění primárním složením sedimentu.

Po pěšině sejdeme z jižního svahu a vyjdeme na polní cestu v široké úžlabině. Dno úžlabiny a protější svah je budován rozpadavými tufy komárovského vulkanického komplexu (D) (49°53´9,5´´N; 13°53´25,3´´E), který v okolí Žebráku zastupuje téměř celé klabavské, šárecké, dobrotivské, libeňské a letenské souvrství. Mocnost komplexu dosahuje téměř 1000 m. Půjdeme-li dále směrem k Žebráku po pěšině nad nivou Stroupínského potoka, přijdeme po asi 550 m od parkoviště k malému zarostlému lůmku (E) (49°53´2,1´´N; 13°53´20,7´´E).

Ve skalních stěnách a svazích lůmku vystupují polštářové lávy komárovského komplexu. Polštářová textura láv dokládá, že výlevy láv probíhaly na mořském dně.

U Žebráku vulkanismus začíná tufity a jemnozrnnými tufy, výše jsou vyvinuty granuláty, granulátové tufy a nakonec mandlovcovité a afanitické bazalty. V profilech a drobných skalkách dále nad pěší cestou vystupují granuláty a granulátové tufy. Jsou to horniny šedomodré barvy, složené z menších i větších sklovitých útržků láv stmelených karbonáty, zejména bělavým kalcitem. Granuláty vznikaly dezintegrací prudce ochlazované zpěněné lávy při podmořských výlevech. Na akumulace granulátů a tufů jsou vázány sedimentární železné rudy, celistvé i oolitické. Hojné jsou i zrudněné tufity, tzv. deskovce. Na řadě míst byly předmětem těžby. Pozoruhodné je, že z prostoru mezi bochníky láv zde u Žebráku byly popsány zbytky fosilií, nejspíše schránek hlavonožců pokleslých na mořské dno.

Další pozoruhodný doklad ordovické vulkanické činnosti leží 4 km JV od centra Žebráku. Vydáme-li se z náměstí v Žebráku na Hořovice, za podjezdem pod dálnicí zahneme vlevo na Sedlec a pokračujeme dále do Praskoles. Od Praskoles pokračujeme k vesnici Otmíče, ale asi v polovině cesty, za můstkem přes potok, zahneme na polní cestu podél okraje lesa. Cesta nás asi po 550 m zavede do lomu na západním svahu Otmíčské hory (F) (49°51´48,5´´N; 13°56´48,8´´E).

Stěnový lom s několikametrovými svislými stěnami je založen ve výplni ordovického vulkánu. Granulované lávy, které zde vystupují, jsou považovány za výplň původní přívodní dráhy vulkánu – diatremy. Poměrně hrubozrnná hornina obsahuje úlomky sopečných skel, již chloritizovaných nebo kaolinizovaných. Granulát obsahuje množství xenolitů. Jsou to jsou útržky hornin, které byly vystupujícím magmatem odtrženy od dříve existujících geologických těles v hlubokém geologickém podloží a poskytují informace o horninách v hloubce zemské kůry. Xenolity tvoří především tmavé slídnaté břidlice, drobně mandlovcovité diabasy, ale i uzavřeniny světlých zrnitých albitizovaných granitoidů. Stáří albitizace těchto granitoidů bylo stanoveno metodou U-Pb na 474 (±4) milionů let (Frýda et al. 1997). Granitoidy dokládají existenci hornin žulového typu prekambrického nebo kambrického stáří v podloží ordovických usazenin Barrandienu. Podobná komínová brekcie je známa i západně od Trubína.

Lom u Otmíčů je vyhlášen přírodní památkou. Představuje ekosystém skalní stepi s řadou teplomilných rostlin (bělozářka liliovitá, koniklec luční, čistec přímý, ožanka hroznatá aj.).