Prokazatelně
nejstaršími horninami nejbližšího širšího plzeňského okolí jsou sedimenty
svrchního proterozoika (dříve nazývaného „algonkium“),
staré zhruba 700 - 900 milionů let. Ukládaly se v rozsáhlé, zahlubující se
mořské pánvi dnes
západovýchodního směru při okraji dávného kontinentu. Celková mocnost sedimentů
se odhaduje na 5 až
Svrchní
proterozoikum se v oblasti Barrandienu
člení na dvě skupiny: starší velmi rozšířenou kralupsko-zbraslavskou skupinu a
mladší štěchovickou skupinu. Horniny
zastoupené v bližším plzeňském okolí patří skupině kralupsko-zbraslavské (dříve
označované jako předspilitový a spilitový
stupeň), kterou kromě klastických usazených hornin (břidlic, prachovců a drob) tvoří také vulkanické horniny bazaltového
charakteru (tradičně označované jako „spility“).
Mladší štěchovickou skupinu máme nejblíže až na Příbramsku.
Klastické
horniny, tedy břidlice, prachovce a droby vzniklé z původních mořských
usazenin, jsou složeny z úlomků kyselých
i bazických vulkanitů, křemene, živců a slíd, tmelených chloritem a illitem. Slepence jsou v okolí Plzně nehojné, stejně
jako polohy a čočky vápnitých a grafitických břidlic. Historicky významné jsou
však výskyty pyritických černých jílovců a břidlic, tzv. kamenečných a kyzových
břidlic, které byly zejména v devatenáctém století cennou surovinou pro výrobu
kyseliny sírové a barviv. Významná, avšak kvantitativně podřízená jsou čočkovitá
tělesa silicitů (tzv. buližníků) a černých křemitých jílovců s vysokým obsahem
křemene a grafitické substance. Takové horniny se vyskytují se zejména na
Klatovsku, Přešticku a Blovicku
až k Plzni a dále na Zbirožsku; severně od Plzně
a v okolí Stříbra chybějí.
Vulkanity
svrchního proterozoika (dříve souborně označovaných jako „spility“)
jsou v západních a středních Čechách soustředěny do několika rovnoběžných pruhů SV-JZ směru a naznačují průběh
tektonických linií, podél kterých magma pronikalo k povrchu. Chemismus
vulkanitů je různý; v severních pruzích odpovídá tholeiitickým
bazaltům, které jsou typické pro oceánský typ zemské kůry, směrem k jihovýchodu
se složení mění přes intermediánní (dacity) až ke kyselým typům hornin, jakými jsou sodné
ryolity. Výlevy vulkanitů probíhaly na mořském dně, o čemž svědčí polštářová
textura láv. Blízké okolí Plzně leží v největším centrálním pruhu
kralupsko-radnicko-domažlickém a kromě vulkanitů jsou zde přítomna i menší
tělesa často silně karbonatických tufů.
Koncem
starohor byl komplex svrchnoproterozoických hornin
postižen mohutným horotvorným procesem označovaným jako kadomské
vrásnění. Detailní provrásnění hornin, rozpukání
buližníkových čoček a slabé metamorfóza těchto hornin v okolí Plzně jsou toho
důkazem. Stopy velmi
slabé metamorfózy jsou patrné ve vulkanitech (objevuje se v nich prehnit a pumpellyit), v
klastických horninách je metamorfóza východně od Plzně neznatelná. Její intenzita
však postupně roste k západu a severozápadu. Je pozoruhodné, že sled
metamorfních zón v okolí Domažlic je příčný k průběhu horninových pruhů.
Spolu s metamorfózou byly komplexy proterozoických
hornin intenzivně provrásněny ve vrásových strukturách
převážně JZ-SV směru. Po ukončení kadomského vrásnění
před
S výjimkou nejmladšího
období starohorní éry, tzv. vendu, nejsou z proterozoika známé makrofosilie.
Ke konci proterozoika se však objevují poměrně bohaté doklady o rozvoji
mikroskopických řas a sinic. Z jílovitých břidlic jsou z našeho území známé mikrofosilie sinic Bavlinella a Nevidia; pozoruhodné jsou páskované stromatolitické struktury z Blovicka,
u kterých je předpokládán biogenní původ. Z oolitických vápenců
z Plzně - Černic byla popsána mikroskopická vlákna řasového organismu Eomicroceleus crassus.
V plzeňském okolí i v
samotné Plzni tvoří horniny svrchního proterozoika podloží mladších uloženin
(staršího i mladšího paleozoika, na některých místech i terciéru nebo
kvartéru). Mladší sedimentární celky leží na proterozoiku
s výraznou úhlovou diskordancí. Proterozoické horniny
vystupují na povrch především jihozápadně, jižně a severovýchodně od Plzně.
Velmi dobře jsou odkryty v hluboce zaříznutých říčních údolích kaňonovitého
charakteru na středním toku Mže, v údolí Střely i podél horního toku Berounky.
Literatura
Fiala (1967, 1977, 1987), Holubec
(1966), Cháb a Pelc (1968), Mašek (1993), Suk et al. (1968), Waldhausrová (1997, 1999)