Bazický komplex u Mariánských Lázní

V blízkém okolí Mariánských Lázní je řada odkryvů v mariánskolázeňském metabazitovém komplexu, která reprezentuje relikt oceánského dna uskřípnutý mezi dva kontinenty. Jsou zde doklady terciérní vulkanické činnosti i její dozvuky v podobě minerálních pramenů. Trasa exkurze je 16 dlouhá a vede po blízkém okolí města.

Město Mariánské Lázně leží v samotném severozápadním cípu tepelsko-barrandienské oblasti (bohemika). Blízké, severněji ležící horninové komplexy již patří saxothuringiku; hranici mezi oběma jednotkami tvoří hlubinný litoměřický zlom. Na něj kolmý je další významný, morfologicky velmi výrazně se projevující mariánskolázeňský zlom, podél kterého zaklesla západní kra patřící tzv. tachovskému příkopu vůči východní kře Slavkovského lesa. Na blízkost tohoto zlomu je vázán i menší mariánskolázeňský granitoidní masívek. Nejpozoruhodnější je však severně a východně od města se rozkládající rozsáhlý masiv metabazitů - mariánskolázeňský ofiolitový komplex.

Při horotvorných procesech, které jsou výsledkem kolize litosférických desek, zůstávají na místě původních oceánů relikty dávné oceánské kůry. Tyto tzv. ofiolitové komplexy jsou charakterizovány horninovými sledy zahrnujícími různé typy metamorfovaných bazických hornin (hadců, gaber, amfibolitů a eklogitů) a metamorfovaných hlubokomořských sedimentů (krystalických vápenců, pararul). V západních Čechách je za takový relikt oceánské kůry považován právě mariánskolázeňský komplex, který na rozhraní bohemika a saxothuringika buduje severní část Tepelské vrchoviny (mezi Mariánskými Lázněmi, Bečovem, Bochovem, Toužimí a Planou).

Komplex, ve tvaru čočkovitého tělesa strmě zapadajícího k severozápadu, byl metamorfován a zvrásněn v průběhu kadomského vrásnění. Má velmi složitou několikafázovou tektonickou historii. Složení hornin a obsahy stopových prků, zejména vanadu, chrómu a titanu ukazují, že původními horninami před metamorfózou byly tholeiitické bazalty, tedy horniny vznikající z podmořských výlevů láv ve středooceánských hřbetech. Mariánskolázeňský komplex je tedy nepochybně reliktem původně podstatně rozsáhlejší oceánské kůry prekambrického stáří a je největším nahromaděním metamorfovaných paleovulkanitů v Českém masivu.

Převládajícím typem hornin v komplexu jsou amfibolity, pozoruhodná jsou tělesa gaber a gabrodioritů. Pouze menší plošný rozsah mají metamorfované sedimenty (krystalické vápence, erlany a pararuly), které se jako ložní žíly vyskytují ve východní, méně metamorfované části komplexu. Stupeň přeměny roste od východního okraje směrem do centra komplexu: albit-epidotické amfibolity často s aktinolitem směrem k západu přecházejí přes amfibolity a granátické amfibolity až do vysoce metamorfovaných eklogitů. V poměrně velkých tělesech vystupují hadce, a to v severozápadní části komplexu v pruhu od Mariánských Lázní k Bečovu. Hadce na povrchu sledují linii litoměřického zlomu a indikují tak místa původních přívodních drah magmatu. Mariánskolázeňský komplex je obklopen metamorfovanými horninami prekambrického stáří, na severozápadním okraji komplexu a uvnitř tělesa u Kladské leží krystalické břidlice kladené do starších prvohor.

Do Mariánských Lázní se můžeme vypravit vlakem. Po cestě, zejména mezi Svojšínem a Pavlovicemi, pozorujeme hluboké údolí řeky Mže a četné železniční zářezy vyhloubené ve fylitech a svorech svrchního proterozoika. Z nádraží dojedeme trolejbusem do centra města a vyjdeme po modré turistické značce Ruskou ulicí kolem budovy městského úřadu. Podejdeme novou silnici a u hřbitova odbočíme na cestu vpravo. Po ní jdeme stále rovně (modrá značka posléze uhýbá doleva) asi 200 m do místa, kde cestu kříží široká rýha. V té se v minulém století těžily železné rudy, svojí genezí spojené s křemennými žilami prorážejícími místní žuly (A) (49°58´43,6´´N; 12°41´55,1´´E). Rudy jsou tvořené hematitem, druhotně zvětrávajícím v limonit. Na dně rýhy výše ve svahu můžeme tu a tam nalézt kusy hnědočerveně zbarvené brekciovité žiloviny.

Po cestě pokračujeme dále až k silnici, po níž vlevo severním směrem opouštíme město. Po 600 m se objeví vlevo nad silnicí zarostlý lom, ve kterém vystupují žuly mariánskolázeňského masívku (B) (49°59´9,5´´N; 12°41´54,3´´E). Jde o asi 4 km dlouhé těleso pronikající do ofiolitového komplexu, které je na jihozápadě omezeno mariánskolázeňským zlomem. V okolí města vystupují jeho porfyrické biotitické žuly, více k severu v masivku převládají žuly drobnozrnnější. Hornina v lomu je výrazně porfyrická, se středně zrnitou základní hmotou. Ostře ohraničené, až 7 cm velké vyrostlice, často rovnoběžně uspořádané, jsou tvořeny zdvojčatělým draselným živcem (mikroklinem). Menší vyrostlice patří plagioklasu (oligoklas). Jako celek hornina obsahuje 21% křemene, 38% plagioklasu, 31% draselného živce a asi 10% biotitu. Geneticky jsou žuly blízké severněji ležícímu karlovarsko-eibenstockému masivu a mají shodné, tedy variské stáří.

Z lomu pokračujeme dále po silnici až ke křižovatce, za níž projdeme silničkou kolem restaurace Lunapark. Zde narazíme na zelenou turistickou značku. Po ní vyjdeme ve směru na Kladskou, projdeme kolem úpravny vod a po dalších 400 m odbočíme vpravo krátkou stoupající lesní cestou do opuštěného lomu (C) (49°59´35,5´´N; 12°41´29,6´´E). V jeho stěnách vystupují silně metamorfované horniny mariánskolázeňského metabazitového komplexu; kromě aktinolitových a chlorit-mastkových břidlic s patrnou foliací jsou to především černozelené hadce (serpentinity). Jsou to masivní horniny bez patrné břidličnatosti (foliace) se světlou zvětrávací kůrou, místy obsahují žilky aktinolitového azbestu. Hadce představují extrémně metamorfované ultrabazické, převážně z olivínu tvořené horniny (peridotity, dunity), které jsou považovány za materiál zemského pláště, vyplňující nejčastěji ke konci vulkanického režimu přívodní magmatické dráhy a komíny. Z mineralogického hlediska jsou hadce složeny ze serpentinu, reliktů olivínu a pyroxenu, amfibolu, chloritu a akcesorického magnetitu. Druhotně na povrchu hadců vzniká opál a magnezit. V této lokalitě vytvářejí menší těleso v plášti žuly, hlavní hadcový masiv Slavkovského lesa se táhne severněji od Vlčího hřbetu přes Bor po Dominovu skalku.

Vrátíme se na cestu a pokračujeme dále k severu. Za zatáčkou vystupují ve skalkách vlevo opět tmavě zelené hadce, zatímco vpravo již můžeme sledovat výchozy žuly. Na rozdíl od lomu pod Lunaparkem je zdejší žula výrazně drobnozrnnější, bez porfyrických vyrostlic živců. Po dalších 200 m v lese vpravo od cesty vidíme skalní útvar „Duncanova vyhlídka“, tvořený křemenným dioritem (D) (49°59´54,0´´N; 12°41´42,6´´E). Stejně jako na jiných místech Čech, i v okolí Mariánských Lázní byla krajina v minulém století (v době největšího rozkvětu města) daleko méně zalesněná. Proto mnohá, dnes zarostlá místa nabízela nádherné pohledy na město i jeho okolí.

Ze skály se vrátíme na cestu, která po chvíli ostře zahýbá doprava. 100 m severně odtud jsou v lese drobné zatopené lůmky (E) (49°59´56,1´´N; 12°41´32´´E), ve kterých se těžil kámen na stavbu přehrady ležící asi 1 km východněji. Nacházíme se na okraji tělesa amfibolického gabrodioritu, který tvoří nepravidelná tělesa zejména na jihovýchodním okraji mariánskolázeňského komplexu. Hornina je středně zrnitá, s příměsí biotitu, výrazně tmavší než žula od Duncanovy vyhlídky.

Cesta se po chvíli stáčí doleva opět k severu, my však pokračujeme méně vyježděnou cestou přímo. Po 140 m zahneme doprava a po dalších 400 m nad krmelcem odbočíme vlevo na zarostlou lesní cestu, vyznačenou modrobílým sloupkem. Asi po 700 m dojdeme na silnici z Mariánských Lázní do Pramenů (která teprve počátkem 20. století nahradila původní Sangerberskou silnici (Sangerberg = Prameny), jíž jsme procházeli podél Duncanovy vyhlídky). Po silnici se dáme vlevo, asi po 2 km mineme restauraci Nimrod a po dalších 400 m u malého parkoviště zatočíme vpravo na pěšinu, která nás dovede k přírodní rezervaci Smraďoch (F). Je zde chráněno lesní rašeliniště s charakteristickou vegetací (rosnatka, klikva, suchopýr aj.), pozoruhodné suchými výrony plynů. Oxid uhličitý a sirovodík vyvěrá z tzv. mofet a probublává v malých jezírcích . V okolí plynných výronů je někdy možno najít uhynulé drobné živočichy, udušené v prohlubních oxidem uhličitým.

Ze Smraďochu můžeme ještě dojít asi 500 m po modré turistické značce k Farské kyselce, u níž pavilónek z roku 1983 zakrývá volný vývěr minerální vody (G). V roce 1984 probíhal v okolí vrtný průzkum, který v podloží amfibolitů narazil na těleso hadců. Minerální voda z vrtů je vedena potrubím až do Mariánských Lázní, kde je využívána k léčebným účelům. V okolí kyselky je možno si povšimnout stop po středověké těžbě cínu.

Po modré značce se terénem budovaným amfibolity mariánskolázeňského ofiolitového komplexu vracíme přes Smraďoch do města; po cestě míjíme přehradu se sypanou hrází dobudovanou v roce 1896, která byla prvním zemním dílem tohoto typu v Rakousku-Uhersku. Původně měla výšku 10 m a objem vody 90 tis.m³, ale již po deseti letech provozu bylo nutno hráz zvýšit o další 4 m, takže objem narostl na 270 tis.m³. Do přehrady se přivádí též voda z Třebízského potoka (potrubím pod vrstevnicovou cestou, jíž jsme procházeli od Duncanovy vyhlídky) a od roku 1965 je jejím nejsilnějším zdrojem voda z Podhorního rybníka u Teplé.

Od přehrady pokračujeme dolů údolím Kamenného potoka, kde se ve středověku těžila cínová ruda. Cesta nás vyvede opět u Lunaparku u staré vodárny, odkud jdeme po silnici po levé straně potoka zpět do města. Ve výchozech a balvanech okolo silnice opět pozorujeme porfyrickou biotitickou žulu mariánskolázeňského masívku. Asi po 1 km před parkovištěm nad kolonádou Lesního pramene odbočuje vlevo cesta do geologického parku (H), který byl péčí Městského muzea Mariánské Lázně vybudován v letech 1986-1988. Jsou zde soustředěny a v přirozené podobě i ve výbrusech prezentovány ukázky horninových typů z celého Slavkovského lesa. K naší vycházce mají zejména vztah různé typy hadců a amfibolitů, na nichž si můžeme všimnout velké pestrosti a odlišných textur i struktur jednoho druhu horniny. Z geologického parku vyjdeme přímo u muzea, kde si můžeme mimo jiné prohlédnout expozici geologického vývoje, minerálních pramenů, těžby a využití nerostných surovin, mineralogie a přírodních poměrů regionu.

Vpravo od muzea směrem do údolí se nachází hlavní lázeňská část s kolonádami, ve kterých jsou vyvedeny hlavní mariánskolázeňské prameny. Minerální vody vyvěrají podél 3 km dlouhého úseku údolí Úšovického potoka. Vznikají v celkem jednotném proudu podzemní vody, který sestupuje z infiltračního uzemí na náhorní plošině Slavkovského lesa do prudkého spádu plánské kotliny. Složení a vydatnost pramenů je dána místními geologickými podmínkami, tektonickou pozicí, přítokem oxidu uhličitého z hloubky a morfologií údolí, což má vliv na vytváření nádrží podzemní vody. Výsledkem je vznik několika víceméně samostatných zřídelních struktur v depresi mariánskolázeňského údolí (mezi 567 a 626 m n. m.), které podmiňují chemickou pestrost mariánskolázeňských minerálních vod. Vyskytují se zde tři základní typy kyselek: středně mineralizované jsou sírano-uhličitano-chlorido-sodné železnaté studené kyselky (prameny Křížový III a IV, Ferdinand I a II, Lesní a Karolinin); slabě mineralizované jsou kyselky hydrouhličitano-sírano-sodné (prameny Ambrož, Nová Marie a Ferdinand VI) a kyselky hydrouhličitano-vápenato-hořečnaté (prameny Rudolfovy a Antoníček). Kyselky mají většinou vysoké obsahy železa a kyseliny křemičité, jejich plynnou fázi tvoří téměř čistý CO₂. Třetím typem vod jsou prosté kyselky. Prameny jsou pro svoji nízkou vydatnost (celkem 300-400 l za minutu) využívány zejména pro pitné kůry, celkem jich je na území města zachyceno 51.

Jdeme-li od muzea vlevo, Karlovarská ulice nás dovede k lyžařskému areálu u restaurace Koliba, za níž projdeme po asfaltové cestě pod lanovou dráhou. Podél cesty ještě v 80. letech procházelo koryto bobové dráhy vybudované počátkem 20. století. Asi 300 m od Koliby je ve svahu po pravé straně opuštěný lom, v němž můžeme studovat amfibolity (I) (49°58´27´´N; 12°43´2´´E). Tyto horniny jsou nejrozšířenější horninový typ mariánskolázeňského ofiolitového komplexu. Na rozdíl od jiných oblastí Českého masivu, zdejší amfibolity mají často volný křemen. Asi 90% amfibolitů v této jihozápadní části komplexu obsahuje také granáty, i když ve značně variabilním množství (někdy až 50% minerálního obsahu). Struktury amfibolitů jsou rovněž velmi rozmanité, v okolí můžeme studovat typy břidličnaté i masivní, mandlovcovité, i tzv. skvrnité amfibolity i eklogity (např. v lůmcích a výchozech v okolí silničky východně od hotelu Panoráma nad městem).

Z lomu se vrátíme zpět ke Kolibě a pokračujeme po silnici dolů přímým směrem. Za budovou Nových lázní odbočíme doleva Anglickou ulicí; za posledním domem po levé straně v menším lomu stále ještě vystupují amfibolity. Některou z bočních cest sejdeme do parku v údolí Úšovického potoka a pokračujeme promenádní trasou kolem kolonády Ferdinandova pramene a pavilonu Rudolfova pramene k viaduktu železniční trati do Karlových Varů, která se po svém dokončení v roce 1898 stala druhou nejvýdělečnější dráhou na území Čech. Před viaduktem odbočíme vpravo a kolem železniční zastávky dojdeme na nádraží, kde výlet ukončíme.

Máme-li dost času, můžeme se od amfibolitového lomu nad Kolibou vydat ještě na asi 5 km vzdálený Podhorní vrch. Jedná se lávový výlev geneticky související s třetihorním vulkanismem Doupovských hor. Těleso sopky je tvořeno olivinickým nefelinitem, horninou ze skupiny bazaltů tvořenou převážně augitem a nefelínem. Je to šedočerná, v některých partiích značně porézní hornina. Z hlediska mineralogického je lokalita zajímavá nálezy velkých vyrostlic olivínu a četných dutinových nerostů (apofylitu, gismondinu, phillipsitu, aragonitu, apatitu aj.). Z pórovitých pegmatoidních uzavřenin jsou odtud popsány až 2,5 cm velké šedé sloupečkovité krystaly nefelínu, 1 cm velké krystaly augitu, krystalky magnetitu, apatitu, sodalitu a jako na jediném místě u nás i sloupečky melilitu. Horniny lze dobře pozorovat v opuštěném velkém lomu na sz. svahu Podhorního vrchu (J) (49°58´28,6´´N; 12°46´3,1´´E).

Podhorní vrch (847 m n. m.) je nejvyšší horou Tepelské vrchoviny a za příznivého počasí je odtud mimořádný výhled do dalekého okolí. Zcela vlevo, na SV, jsou vidět holé svahy stratovulkánu Doupovských hor. Pak následuje osamělý Vladař u Žlutic, nápadný rozsáhlou vrcholovou plošinou a prudkými svahy. Další část horizontu obsazuje bližší Třebouňský vrch (před ním spatřujeme věže kláštěra Teplá z konce 12. století). Ve středním pásmu pak vidíme na JV vrchy na Bezdružicku (Ovčí vrch, Krasíkov s hradem), vlevo od nich můžeme při dobré viditelnosti rozpoznat 50 km vzdálenou Plzeň i s Radyní. Na JJV pak leží mohutný třetihorní lávový výlev Vlčí hory, více vpravo na JJZ v pásmu Českého lesa ostrý, nápadný vrchol Přimdy a zcela na západě Dyleň s rozhlednou. V nejvzdálenějším pásmu uzavírají na VJV obzor Brdy a na JJV hřbety Šumavy. Výhled severním směrem zakrývá Slavkovský les.