Prekambrium a granitoidy na Rabštejnsku

V okolí Žihle a Rabštejna nad Střelou můžeme studovat západní část čistecko-jesenického masivu, slabě metamorfované horniny svrchního proterozoika tepelsko-barrandienské oblasti a morfologické jevy vzniklé v průběhu čtvrtohor. Výlet dlouhý16 km zahájíme v Žihli.

Z nádraží vyjdeme po žluté turistické značce. Po 2 km cesty přijdeme v lese k obrovskému, 6 m vysokému a 12 m širokému balvanu zvanému Dědek (A) (50°3´30,3´´N; 13°21´23,4´´E), o několik set metrů dále leží podobný ještě o něco větší balvan Bába. Oba jsou tvořeny hrubozrnnou biotitickou žulou tzv. tiského typu. Balvany leží na okraji náhorní plošiny s průměrnou výškou 570-590 m n. m. v západní části čistecko-jesenického masivu. Jejich vznik souvisí s významným zlomem severojižního směru, který odděluje západní část masivu od východně ležící a zakleslé tzv. žihelské brázdy. Brázda je vyplněná mladšími permokarbonskými sedimenty. Měkčí horniny žihelské brázdy byly během čtvrtohor denudovány rychleji než žula tiské části masivu, takže rozdíl nadmořských výšek obou jednotek dnes přesahuje 100 m (polohu zlomu zhruba kopíruje železniční trať severně od Žihle). Výškový rozdíl mezi povrchem žihelské brázdy a žulového masivu vedl k výraznému geomorfologickému rozčlenění východního tektonicky omezeného okraje masivu. To je patrné i z kaňonovitého rázu údolí potoků, které směřují dolu směrem na Žihli a Blatno. Rychlé odplavování zvětralé žuly, tzv. žulového eluvia, způsobilo obnažení pevných žulových jader, která zůstala osamoceně ležet na erozí vytvořeném plochém reliéfu. Kdysi zde bývalo balvanů více, ale mnohé z nich byly rozstříleny na stavební kámen. Mnohé vytváří hřibovité formy, na terénních elevacích téměř vytváří viklany a kamenná stáda. Oba dnes zachovalé balvany jsou chráněné již od roku 1933, nyní v kategorii přírodní památka.

V okolí balvanu Bába, nápadného miskovitým povrchem, si můžeme všimnout i pozůstatků po těžbě žuly. V jámě u cesty jižně od balvanu jsou dodnes zřetelné vysekané otvory k oddělení skalního bloku. Místy můžeme nalézt i kusy nezvětralé, čerstvě odlomené horniny - biotitické žuly tiského typu, která zaujímá tiský a jesenický úsek masivu i jihovýchodní okraj čisteckého úseku. Od balvanu Bába pokračujeme po žluté značce kolem dalších zajímavých skalních útvarů (B). Reliéf masivu je značně členitý, odolnější partie tvoří menší elevace poseté kulovitými balvany. Na některých, např. asi 100 m od Báby pár metrů pod cestou, je výborně patrné kulovité zvětrávání žuly. V cestě je také možno všimnout si hrubě písčitého žulového eluvia snadno podléhajícího odnosu.

Vyjdeme na silnici, po které se dáme vpravo a po 4 km dojdeme to Tisu u Blatna. Zde zahneme vlevo a odbočíme k lomu na jižním okraji obce.

V dosud činném žulovém lomu je těžena tiská žula (C) (50°4´55,7´´N; 13°20´53,2´´E). Je to stejnoměrně zrnitá hornina, s velikostí zrna 3-5 mm, místy je nevýrazně porfyrická s vyrostlicemi draselného živce, který žlutorůžově zvětrává. Křemen i nezvětralé živce mají modrošedou barvu a podmiňují celkový modrošedý odstín žuly. Na složení horniny se podílí draselný živec 36%, křemen 30%, plagioklas (oligoklas) 21% a biotit 13%. Tiská žula je pravděpodobně kadomského stáří; čistecký granodiorit, který buduje oválné těleso ve východní části čistecko-jesenického masivu (východně od žihelské brázdy), je mladšího variského stáří.

V lomu je patrné, jak homogenní tiská žula je. Z žulách chybí žíly aplitů a pegmatitů, rozpukání žul je nepatrné a proto se výtečně hodí na lámání až několikametrových, téměř pravoúhlých bloků. Po vyleštění je tiská žula (modrošedá) spolu z libereckou žulou (narůžovělou) jedinečným kamenem, vhodným na pomníky a obklady. Z menších bloků se vyrábí dlažební kostky a další stavební kámen. Ve stěnách lomů můžeme pozorovat vznik izolovaných balvanů. Pevnější jádra jsou obklopena rozvětrávají žulou a po odnesení těchto zvětralých částí si lze snadno představit jak pevnější a velká žulová jádra zůstávají na povrchu. Zvětralinový plášť je zde jen málo mocný, dosahuje 1-2 metrů.

Z Tisu u Blatna se vydáme po červené turistické trase přes Sklárnu a Poustky do Rabštejna.

Asi po 7 km cesta začíná klesat do hluboce zaříznutého kaňonovitého údolí Střely a v cestě i jejím okolí se již začínají objevovat proterozoické fylity. Posléze dojdeme k zastávce naučné stezky pod starými lomy v pokrývačských břidlicích (D) (50°2´48,7´´N; 13°17´38,2´´E).

V lomech jsou odkryty fylity vzniklé z jílovitých břidlic kralupsko-zbraslavské skupiny svrchního proterozoika. Horniny shodného stáří tvoří skalní podklad i v blízkém okolí Plzně, na Rabštejnsku však byly postiženy vyšším stupněm metamorfózy. Původní vrstevnatost je zcela zastřena dokonalou a nápadnou břidličnatostí (foliací). Fylity jsou složeny převážně z jemně šupinkaté slídy, tzv. sericitu, který způsobuje hedvábný lesk foliačních ploch. Ty jsou místy jemně svraštělé; nápadný je téměř vertikální úklon foliace. Fylity protínají i žilky sekrečního křemene, ojediněle se živci. Dobře štípatelné druhy fylitů, tzv. pokrývačské břidlice, tvoří v okolí Rabštejna vložky a čočky v normálních fylitech a byly zde již od středověku těženy jako střešní krytina. Po těžbě zde zůstaly rozsáhlé sutě z drobných kousků fylitů, které se nedají prakticky využít. Fylity jen pomalu rozvětrávají na drobné střípky a šupinky.

Šedá barva fylitů, způsobená jemně rozptýleným grafitem, a jižní expozice svahů vytváří příznivé mikroklima pro rozvoj suchomilné vegetace na holých svazích.

Přejdeme most přes Střelu, památku původem ze 14. století, a stoupáme po silnici městečkem, které si místy zachovalo svůj středověký ráz. Z vrcholu ostrohu je krásný pohled na Žihelskou pahorkatinu s hluboce zaříznutým a zalesněným údolím řeky Střely, jejíž tok vytváří zaklesnuté meandry. Oproti meadrům volným, které vznikají v nížinách v náplavech aluviálních rovin, zaklesnuté meandry se vytvářejí v pevných horninách, bývají hluboké a mají příkré svahy. Zaklesnuté meandry Střely vznikly tzv. antecedencí. Řeka založila své údolí v třetihorní parovině. V průběhu čtvrtohor dochází k tektonickému zdvihu krajiny, tok řeky je nucen zachovat si svůj původní směr a zařezávat se do skalního podloží bez ohledu na nevhodnou geologickou stavbu. Zvýšenou erozní činností se tak ve směru původních meandrů vyhloubil kaňon, který nám dnes poskytuje skvělé geologické odkryvy.

Z původního středověkého hradu ne vrcholku jádra meandru se do dnešních dnů dochovala torza dvou okrouhlých věží. Pro jejich stavbu byly použity místní fylity, do základů východnější z nich však stavitelé zabudovali i pevnější a méně rozpadavý materiál - bloky karbonských slepenců a arkóz dovezených z nedaleké manětínské pánve. Skála, na které věž stojí, je detailně provrásněná a foliace je téměř vertikální. U parkoviště, kde je odkop napříč foliací, jsou dobře vidět paralelní foliace a drobné vrásy. Ve skalkách na vyhlídkové plošině jsou na foliačních plochách dobře patrná svraštění foliačních ploch, lineace hřbítků drobných vrásek a řada dalších metamorfních textur (E) (50°2´31,7´´N; 13°17´25,3´´E).

Po modré a zelené turistické značce sejdeme k 0,5 km vzdálenému židovskému hřbitovu ze 17. století a odtud pokračujeme po naučné stezce jižním úbočím hradního ostrohu kolem velkých opuštěných lomů na pokrývačské břidlice (F) (50°2´29,6´´N; 13°17´32,3´´E). Těžba zde definitivně skončila až v 70. letech 20. století.