Prekambrium u Černic a Koterova

Nejstarší horniny v blízkém plzeňském okolí můžeme studovat v údolí Úslavy jihovýchodně od Plzně. Jsou zde zastoupeny všechny hlavní horniny blovického souvrství, které je nejstarší jednotkou kralupsko-zbraslavské skupiny svrchního proterozoika v Barrandienu. Délka exkurze činí asi 8 km.

Vycházku zahájíme v Černicích. Z konečné trolejbusu u nákupního centra projdeme po silnici pod dálnicí na Starý Plzenec a po silnic pokračujeme dále. Na levé straně hřbetu, na který silnice posléze stoupá, je již z dálky viditelná nápadná skála, zvaná „Ostrá hůrka“ (A) (49°41´56,2´´N; 13°26´25,0´´E). Ve stěnách skalního útvaru byl založen dnes již dávno opuštěný lom, ve kterém se těžily a dodnes jsou dobře odkryty křemité sedimenty svrchního proterozoika, tzv. buližníky. Jsou to velmi pevné horniny bez zřetelné vrstevnatosti, složené hlavně z mikrokrystalických agregátů křemene s podílem grafitické substance, která hornině dodává charakteristické šedé zabarvení. Šedá barva buližníků je často zastřena hnědě a žlutě zbarvenými oxidy železa. Na rozdíl od okolních jílovitých břidlic, buližníky se při vrásnění se chovaly jako pevná tělesa a došlo pouze k jejich rozpukání. Praskliny byly posléze vyhojeny bělavým křemenem.

Buližníky nemají zcela jasný původ, pravděpodobně vznikaly prokřemeněním původního jílovitého sedimentu vlivem roztoků bohatých na SiO₂, které doprovázely podmořskou vulkanickou činnost. Podle jiného názoru buližníky vznikaly z gelu kyseliny křemičité, sráženého za spoluúčasti mikroorganismů na mořském dně.

Buližníky tvoří čočkovitá tělesa, obvykle několik set metrů dlouhá, která se díky své odolnosti vůči zvětrávání v krajině morfologicky výrazně uplatňují. Nejznámější je bezesporu vrchol Radyně (567 m n. m.) s charakteristickou zříceninou stejnojmenného hradu ze 14. století, který je i dominantou Plzeňska. Buližníky tvoří i skalní útvary v radyňském polesí, u Sedlce, na Stradišti u Letkova, Hradišti u Ejpovic i další vrchy v okolí Nepomuka, Blovic, Rokycan, Zbiroha, Zdic aj. Na řadě míst v okolí Plzně byly těženy jako stavební materiál.

Na Ostré hůrce byl buližník sice těžen, avšak hlavní skalní útvar zůstal jako dominanta zachován. V severovýchodní části útvaru lze sledovat i kontakt buližníku a chloriticko-sericitických břidlic, u kterých je ještě dobře zřetelná vrstevnatost.

Z Ostré Hůrky pokračujeme podél skalek směrem k dálnici, kterou podejdeme a dál pokračujeme nově vybudovanými polními cestami k dálničnímu mostu nad údolím Úslavy. Pod ním zahneme vlevo na polní cestu která nás dovede až z mostu přes řeku u Koterova. Za mostem odbočíme vpravo na silnici, nad kterou se již vypínají strmé svahy bývalého lomu - byly zde těženy metabazalty svrchního proterozoika (B) (49°42´52,8´´N; 13°26´12,9´´E). Dojdeme do prudkého ohybu silnice, u něhož stojí opuštěné budovy třídírny štěrku. Obejdeme je a po stezce se dostaneme na plochu bývalé skrývky spodního lomu (C). (Návštěva lomu je s současnosti problematická. Lom část lomu patří soukromé firmě a vzhled lomu se změnil v roce 2008-2009. Nicméně, svrchní patra jsou doposud s opatrností dostupná z vrcholové vyhlídky Háje).

Několik lomů jihovýchodně od vrchu Háje (459 m n. m.) východně od Koterova poskytuje jeden z nejlepších odkryvů vyvřelých hornin svrchního proterozoika na Plzeňsku. Patří do hlavního pruhu vulkanitů, který začíná v okolí Domažlic a probíhá kolem Plzně a Radnic až ke Kralupům nad Vltavou. V lomu jsou odkryty mohutné výlevy metabazaltů s polštářovou texturou, která je význačná pro výlevy láv na mořském dně. Velikost lávových polštářů kolísá od 15 cm do více než 1,5 metru, ojediněle lze nalézt i větší. V západní části lomu jsou odkryta i masivní tělesa metabazaltů, nad kterými leží vložky grafitických břidlic. Proterozoické metabazalty (tradičně nazývané „spility“) jsou složeny z plagioklasu (oligoklasu až albitu), chloritu a aktinolitu, v menší míře je přítomen i augit, kalcit, zoisit a titanit. Polštáře mají často nepravidelný tvar a vykazují zonální stavbu. Na povrchu mají tenkou krustu sklovitého charakteru, která vznikla prudkým ochlazením na kontaktu lávy a vody. Pod touto kůrou probíhalo ochlazování a krystalizace lávy pomaleji, proto pod vnitřní krustou s variolitickou strukturou je již metabazalt celistvý. Výplně mezi jednotlivými polštáři jsou z menší části tvořené jílovou hmotou, z větší části sklovitou brekcií vzniklou z drobných útržků lávy, které byly druhotně stmeleny kalcitem nebo křemenem. Tyto sklovité útržky vznikaly roztrháním žhavé lávy při jejím kontaktu s vodou. Pozoruhodná je přítomnost četných kalcitových a křemenných žil, často s drúzovými dutinami. V dutinách tvoří kalcit krátce sloupcovité krystaly zakončené klencovými plochami. V kalcitových výplních lze nalézt agregáty pyritu v až 1 cm velkých, dokonale vyvinutých krychlích.

Jako jeden z nejlepších odkryvů vulkanitů svrchního proterozoika byl lom „Háje“ i jednou z plánovaných, ale posléze neuskutečněných zastávek exkurzí Mezinárodního geologického kongresu, konaného v srpnu 1968 v Praze.

Ze spodního lomu projdeme do lomu horního, který leží asi 200 m severněji (D) (49°43´9,2´´N; 13°26´29,7´´E). Na velké puklinové ploše v lomové stěně jsou výborně odkryty průřezy lávových polštářů, které se příhodně říká „Tlačenka“. V suťovém kuželu, který vytváří úpatí lomové stěny, je dobře patrné selektivní větrání žil. Velmi odolný křemen tvoří zachovalou část žil, dutiny v žilách zůstaly po karbonátech, které byly vylouženy půdními roztoky.

Sejdeme zpět na okraj nižší etáže horního lomu a dáme se podél lesa a po mezi k velkému křovinatému remízku ležícímu asi 300 m východně v polích (E) (49°42´59,9´´N; 13°26´56,4´´E). Ačkoliv terén je velmi zarostlý, dosud patrné jámy, haldy a příkopy v nitru lesíku svědčí o bývalé těžbě. V minulosti se zde jako surovina k pálení vápna dobývaly nečisté vápence, které nehojně tvoří menší čočkovitá tělesa v blovickém souvrství. Úlomky hornin na haldách jsou masivní a nezřetelně vrstevnaté, jejich světle šedá barva se zvětráním mění v nápadně žlutohnědou.

Vrátíme se k okraji lomu a po cestách okolo vrcholu Háje a okrajích polí pokračujeme severním směrem. Dostaneme se až na asfaltovou silnici, po které se dáme vpravo. Na okraji chatové kolonie zabočíme vlevo, asi po 400 m projdeme doprava po cestě mezi zahradami a sejdeme do zalesněného údolí severně od chatové kolonie.

Jsme na místě zvaném „Kristinino údolí“, „Kristiánov“ či důl „Kristián“, popřípadě „Buková“ (F) (49°43´38,2´´N; 13°26´21,6´´E). Zde byly v minulém století (stejně jako na mnoha dalších místech v okolí Plzně a Radnic) těženy břidlice blovického souvrství s obsahem pyritu, tzv. kyzové břidlice, ze kterých se vyráběla kyselina sírová a síra. Břidlice jsou, jak je patrné z materiálu na zarostlých haldách, původně tmavošedé s vysokým obsahem grafitu, větráním se však na povrchu zbarvují žlutě povlaky hydratovaných oxidů a síranů železa. Nápadné jsou drobné jehlicovité krystalky sádrovce na puklinách či drobné dutiny po rozloženém pyritu. Na stěnách štol bývají přítomny i nazelenalé povlaky melanteritu, alofánu a jiných druhotných nerostů.

V údolí jsou četné haldy břidlic, ve východní části jsou patrná ústí štol i jámy po propadajících se podzemních prostorech. Velká část údolí je zatopená jezerem, které vzniklo propadnutím odvoďňovací štoly. Ze starých důlních děl vytéká potok, nápadný rezavě zbarvenými sraženinami na dně.

Z údolí vyjdeme na cestu mezi poli, po které se dostaneme na konečnou trolejbusu v Plzni - Božkově. Cestou si můžeme všimnout vpravo od cesty erozí vypreparovaného menšího spilitového tělesa, které vytváří nápadný vršek (F) (49°43´47,4´´N; 13°26´6,0´´E).