Moldanubikum v údolí Otavy z Rabí na Modravu

V okolí Rabí, Čepice a Dobršína nedaleko Sušice vystupuje v mimořádně příznivých odkryvech sušicko-votický pruh pestré skupiny moldanubika. Horninovými komplexy pronikají i četné a petrograficky různorodé žilné horniny, které geneticky souvisejí s jihozápadním, tzv. střelskohoštickým výběžkem středočeského plutonu. První část popsané trasy mezi Rabím a Sušicí má charakter pěšího výletu s exkurzními zastávkami. V navazující části nad Sušicí stojí za návštěvu mnoho cenných odkryvů v pestré i jednotvárné skupině moldanubika v hluboce zaříznutém údolí Otavy, avšak s ohledem na vzdálenosti jsou tyto lokality popsány jednotlivě, nikoliv jako pěší výlet. Střední Pootaví je dobře přístupné vlakem, na který v Sušici navazuje v létě poměrně hustá autobusová doprava do horní části povodí Otavy.

Výlet začneme v Rabí (A) (49°16´43,7´´N; 13°37´5,9´´E). Monumentální zřícenina středověkého hradu (největší v České republice) je z dálky nápadná především neobvyklou bílou barvou zdiva postaveného z místního materiálu - mramoru.

Z Rabí vyjdeme po silnici směrem na Sušici. Po necelém 1 km vystupují v zářezech vpravo nad silnicí silně zvětralé polohy krystalických vápenců s vložkami pararul (B) (49°16´21,1´´N; 13°36´45,5´´E). Nápadná je téměř vodorovná břidličnatost (foliace) a selektivní zvětrávání petrograficky odlišných poloh. Ve spodní části defilé vystupují masivní krystalické vápence, zatímco výše ve svahu jsou vápencové polohy rozmrštěny vložkami pararul, které snadno zvětrávají a vytvářejí drobné římsy, převisy a prohlubně.

Po silnici pokračujeme dále a v místě, kde se otevírá menší boční údolí, vybíhá vpravo zpět šikmo do svahu krátká cesta. Ta nás zavede do velkého opuštěného lomu na jihozápadním svahu vrchu Lišná (C) (49°16´24´´N; 13°36´35´´E). (V současné době je přístup do lomu obtížný; lom byl oplocen a vstup je zakázán. Podobné horniny najdeme v přístupných lomech u Žichovic, které jsou na protějším břehu Otavy).

V rozsáhlém, dnes částečně zatopeném lomu se ve čtyřech etážích těžily krystalické vápence a doprovodné horniny pestré skupiny moldanubika. Krystalické vápence - mramory - jsou strukturně i texturně velmi pestré horniny složené převážně z kalcitu. Jejich struktura je granoblastická, velikost zrna je však velmi proměnlivá. Některé polohy jsou dosti jemnozrnné, s velikostí zrn do 2 mm, výjimkou však nejsou ani polohy výrazně hrubozrnnější s velikostí zrn až 15 mm. Jiné partie, zvláště čistších vápenců, jsou naproti tomu téměř celistvé. Foliace je patrná tenkými proužky s různou velikostí zrna a odlišným obsahem silikátových nerostů. Hnědavé proužky obsahují slídu flogopit, zelenavé proužky způsobuje pyroxen diopsid, běžný je také hnědavý zoisit. Hojné jsou i rudní nerosty ve formě drobných zrn pyritu, chalkopyritu, pyrhotinu a magnetitu. Jiné charakteristické metamorfní nerosty - granáty, wollastonit a další - se vyskytují jen ojediněle. Některé partie vápenců jsou velmi čisté a mají světle šedou až bílou barvu. Mocnost poloh krystalických vápenců se rychle mění. V okolí Lišné a Čepičné dosahují až 150 m, směrem k jihu se však rychle rozmršťují a tvoří jen několik decimetrů či metrů mocné polohy. Podle některých autorů tvoří mramory brachysynklinálu, která má pokračování na protějším, pravém břehu Otavy u Křešňovce a Kočíbřehu.

V lomových stěnách jsou nápadné subhorizontální pruhy tmavších hornin. Tvoří je biotitické pararuly a v menší míře i kvarcity. Pararuly jeví zřetelnou paralelní texturu (rovnoběžnou z omezením poloh), v níž se střídají tmavší proužky biotitu se světlejšími proužky plagioklasu a křemene. Složení pararul je proměnlivé a často se vyskytují i další nerosty, patrné však jen mikroskopicky - sillimanit, cordierit, muskovit, diopsid a další. Některé polohy pararul jsou doprovázeny vložkami kvarcitických rul a kvarcitů, které mají světlejší barvu a někdy jsou s pararulami spojeny pozvolnými přechody. Velmi instruktivní je vložka pararul v čelní stěně spodní etáže lomu. Ve svojí střední části má mocnost asi půl metru a od okolního světlého mramoru se zřetelně odlišuje tmavou barvou. Směrem doleva se rozmršťuje na dvě polohy, vpravo pak obsahuje asi 15 cm mocnou vložku světle šedožlutého kvarcitu.

Názory na genezi a stáří poloh krystalických vápenců a doprovodných hornin nejsou jednoznačné. Někteří autoři se domnívají, že tak mocné polohy mramorů nemohly vzniknout pouze tektonicky. Reprezentují podle nich silně metamorfovaná útesová tělesa, podobná dnešním korálovým útesům tropických moří. Není však možné prokázat organogenní původ krystalických vápenců, neboť případné fosilie byly silnou metamorfózou nenávratně zničeny. S tím souvisí problém určení stáří. Velká útesová tělesa vznikala především až v prvohorách; z proterozoika jsou však rovněž známé útesy, vzniklé činností řas. V zásadě existují dva názory na stáří vápenců. První názor předpokládá prekambrickém stáří pestré skupiny a tedy i jejích vápencových těles. Druhý názor, podporovaný geochemickými daty, předpokládá stáří spodního paleozoika, z hlediska litologického vývoje nespíše silurské nebo spodnodevonké stáří. Ve prospěch takového předpokladu hovoří přítomnost útesů devonského stáří v Barrandienu a naopak nepřítomnost větších karbonátových komplexů v horninách prekambrického stáří v bohemiku. Potom by krystalické vápence představovaly biogenní usazeniny mělkých moří a pararuly by vznikly přeměnou původních jílovitých vložek v okolí útesů.

V lomu si můžeme dále všimnout četných žil vyvřelých intruzívních hornin dvou typů. Slabší a víceméně vertikální žíly přibližně Z-V směru tvoří lamprofyry. Jsou to makroskopicky celistvé, černozelené horniny, mineralogicky složené z biotitu a plagioklasů. V lomu je patrné, že žíly sledují zlomové linie, jako např. asi 20 cm mocná žíla v levé části spodní etáže lomu v místě tektonického přerušení plynulého průběhu pararulových poloh ve vápencích. Podobnou žílu můžeme nalézt také v levé (severní) části třetí etáže lomu. V okolí žíly jsou vápence silně pozměněny rekrystalizací a dolomitizací. Nápadný je vývin velkých krystalů kalcitu a menších krystalů dolomitu a křemene v dutinách. Vznik dutin v původních masivních vápencích je vysvětlován zmenšením objemu hornin při procesu metasomatické přeměny vápence v dolomit. V okolí žil jsou časté i tenké žilky křemene, někdy s chudou sulfidickou mineralizací.

Druhým typem žilných hornin v lomu jsou žilné žuly a aplity. Na rozdíl od lamprofyrů mají jejich žíly nepravidelný tvar, rychle se zužují a naduřují, některé dosahují až několikametrové mocnosti. Rychle se mění i jejich směr - v lomu je převážně severojižní. Na minerálním složení se podílí draselný živec, plagioklasy, křemen a biotit, zbarvení horniny je světle zelenošedé. Někdy bývá přítomen i muskovit, akcesoricky se vyskytuje pyrit a apatit. Žilné horniny této druhé skupiny jsou středně až jemně zrnité, s výraznými reakčními lemy. Na kontaktu s okolními vápenci bývá vyvinut milimetrový proužek jemnozrnného agregátu plagioklasu, křemene a někdy i dalších silikátových nerostů (diopsid, wollastonit, granát).

Obě skupiny žilných hornin souvisejí s průniky granitoidů středočeského plutonu a jsou tedy variského stáří.

Vyjdeme zpět na silnici a pokračujeme dále směrem k Sušici. Po 1,5 km přijdeme ke dvěma menším, dnes zarostlým lomům vpravo od silnice (D) (49°16´2,1´´N; 13°35´13´´E), založeným na jihovýchodním úpatí vrchu Čepičná ve shodných horninách jako na předchozí zastávce. Ve spodní části stěn vystupují masivní šedobílé hrubě krystalické vápence, ve vyšší části jsou patrné rozvětralé, hnědě zbarvené polohy biotitických pararul.

Jdeme dále po silnici a v mírné zatáčce asi po 300 m vpravo stále ještě vystupují polohy krystalických vápenců (E) (49°16´43,7´´N; 13°37´5,9´´E). Postupně se však dostáváme do jejich podloží - tvoří je mocné polohy biotitických pararul, které jeví známky detailního provrásnění. Ve dvou velkých zářezech je možno pozorovat, že světlejší vložky v pararulách jsou složitě zvrásněné a často i zpřetrhané do osamocených čoček, tzv. budináže. Pararulami pronikají četné, několik centimetrů až decimetrů mocné žíly aplitů a žilných žul. Mineme autobusovou zastávku a asi 100 m za ní, těsně před odbočkou na Dobršín, vystupuje ve vysoké skalní stěně žíla granodioritového porfyritu (F) (49°15´38,3´´N; 13°34´4,4´´E). Dosahuje až 20 m mocnosti, délky přes 100 m a je patrná tmavým zbarvení a odlišnou odlučností. Na velkých puklinových plochách jsou nápadné 1-2 cm velké, pravidelně omezené porfyrické vyrostlice živců, obklopené jemnozrnnější horninou z křemene, plagioklasů a biotitu. Místy jsou patrné i větší tabulkovité vyrostlice biotitu. V kontaktu žíly směrem zpět k Rabí vystupují masivní zelenošedé velmi pevné a detailně provrásněné erlany. Jsou to horniny se zřetelnou paralelní texturou, nápadné střídáním milimetrových až centimetrových proužků křemene (šedý), diopsidu (zelený) a kalcitu se živcem (bělošedý až světle krémový). Časté jsou amfibol a biotit, jež vytvářejí tmavé proužky. Erlany vznikly metamorfózou původních slínitých hornin, tj. hornin složených z jílových nerostů s vysokým podílem karbonátové složky. Jejich větší tělesa leží asi o půl kilometru severněji, na Bumberku u Dobršína.

Po dalším kilometru dojdeme k čerpací stanici, vpravo za níž leží několik lomů založených v minulosti ve vápencových čočkách (G) (49°15´20´´N; 13°33´0´´E). V dnes zarostlých, zastavěných nebo zavezených lomech vystupují obdobné horniny jako na předchozích zastávkách - různé typy krystalických vápenců, pararul i žilných hornin.

První část výletu můžeme ukončit na nádraží ČD v Sušici. Pokračujeme-li dále po silnici proti proudu Otavy, asi 3 km za Dlouhou Vsí za autobusovou zastávkou Bohdašice odbočíme vlevo do opuštěného zarostlého lomu. Ve vysokých stěnách se střídají světlejší a tmavší, k jihovýchodu mírně ukloněné pruhy silně metamorfovaných hornin pestré skupiny moldanubika. Všechny jejich hlavní typy můžeme studovat ve skalní suti na dně a při okraji lomu (H) (49°10´34´´N; 13°31´11´´E).

Většinu odkryté skalní stěny tvoří tmavé plástevné biotitické pararuly, na jejichž zřetelných foliačních plochách jsou dobře patrné hnědočerné šupinky biotitu. V pravé, západní části lomu jsou nápadné jen několik cm až dm mocné zelenošedé vložky páskovaných erlanů, které se střídají s jen o málo mocnějšími, souhlasně ležícími polohami pararul. Erlany jsou tvořené různobarevnými (šedými, šedozelenými, hnědooranžovými, růžovými a bílými) tenkými vrstvičkami. Nápadnější jsou však bloky masivních šedozelených až šedobílých erlanů, které najdeme v suti ve středu lomu . Šedozelené drobně zrnité až celistvé partie tvoří pyroxen diopsid, zelený je rovněž epidot. Šedé až šedobílé partie představují kalcit, dolomit, vápenatý živec a v menším množství i křemen. Sněhově bílé čočky a vrstvičky, které při podrobnějším sledování vykazují paprsčitý sloh, patří křemičitanu wollastonitu. Nejnápadnější jsou však oranžově hnědé, až několik cm velké krystaly nebo i nepravidelné shluky granátu grosuláru, bohatého na Ca, Al a Fe. Minerál má nedostatečnou štěpnost a jeho zrna jsou při okrajích mírně průsvitná. Zajímavé je i selektivní zvětrávání erlanů. Zatímco tenké vrstvičky kalcitu jsou vylouženy a zvýrazňují tak paralelní texturu, erlanové křemičitany (diopsid, grosulár) tvoří odolné, větráním vystupující pásky.

Střídání pararul a centimetrových až decimetrových poloh erlanů pravděpodobně odpovídá původnímu střídání jílovitých sedimentů s polohami slínovců a vápenců v usazeninách nehlubokého moře.

V lomu si také můžeme všimnout četných žilných hornin, především světle šedých aplitů, které nesouhlasně prorážejí pararuly a erlany. Žíly mají hrubozrnnější lemy a rychle proměnlivou mocnost, dosahující většinou jen 10-20 cm. Při podrobnějším pohledu je patrná deformace a často i vlek pararul v blízkosti žil. Velmi pěkná a podstatně mocnější žíla dvojslídého aplitu vystupuje také ve skalkách u silnice asi 400 m zpět směrem k Dlouhé Vsi (CH).

Po silnici pokračujeme dále a asi 300 m za odbočkou na Annín vystupuje v lese po levé straně v prudkém svahu odolné těleso ortorul (I) (49°10´6,8´´N; 13°30´56,2´´E). Ortoruly reprezentují regionálně metamorfované kyselé vyvřelé horniny. Nemají však všesměrně nepravidelnou stavbu, nýbrž se střídají polohy světlejší, tvořené zrny křemene a živců, se slabšími tmavšími polohami slíd, zde zejména biotitu.

O něco dále za zatáčkou pak ve skalní stěně vystupují opět pararuly, které obsahují několik dm až m mocné polohy amfibolitů (J). To jsou pevné, středně zrnité hnědočerné horniny bez zřetelné foliace, tvořené paralelně upořádanými sloupečky amfibolu, v některých partiích obklopené bělavými zrny plagioklasu (většinou andezinu). Amfibolity zřejmě vznikaly přeměnou podpovrchových intruzí bazických hornin, podmořských výlevů láv a snad i tufů.

Dojdeme do Rejštejna, z jehož okolí je známo také několik těles kvarcitů. K jednomu z nich se dostaneme po pěšině mezi domky nad velkým parkovištěm na jihozápadním okraji obce. Kvarcity jsou přeměněné masivní šedobílé nebo nahnědlé horniny s kostkovitým a nepravidelným rozpadem, složené převážně z křemene, jen s menším zastoupením jiných nerostů (většinou muskovitu). Vznikly přeměnou pískovců při minimální změně nerostného složení, a stejně jako ostatní horniny pestré skupiny moldanubika vytvářejí samostatná tělesa uvnitř sledu pararul (v severním okolí Kašperských Hor až 250 m mocná). Na rozdíl od předchozích typů hornin není v kvarcitech patrná foliace. Výše ve svahu tvoří kameny a bloky kvarcitů poměrně rozsáhlé suťové pole (K) (49°8´15,9´´N; 13°30´46,2´´E).

Okolí Rejštejna představuje také klasickou oblast těžby zlata (kašperskohorský revír). Největší rozkvět revíru spadá do 13. a 14. století. Nejprve probíhalo intenzivní rýžování na vodních tocích (Losenice, Otava aj.), hlubinná těžba v krátkých křivolakých štolách začala na přelomu 13. a 14. století. V průběhu 15. a 16. století těžba upadá, v následujícím období je čas od času oživována bez většího efektu až do současnosti. Zlatonosná ložiska jsou zde na rozhraní pestré a jednotvárné skupiny moldanubika vázána na křemenné ložní žíly a čočky v pararulách, rovnoběžné s břidličnatostí, místy však i na pravé žíly kosého či příčného průběhu. Mocnost žil kolísá od několika cm do nejčastěji 30 cm, výjimečně až 5 m, přičemž žíly se často shlukují do několik metrů mocných prokřemenělých poloh. Žíly obsahují malé množství sulfidů (arzenopyrit, pyrit, pyrhotin aj.), zlato doprovázejí mikroskopické minerály bismutu a telluru. Zlato má vysokou ryzost, je převážně jemnozrnné, mikroskopických rozměrů, ojediněle v plíšcích do velikosti 1 mm. Obsah zlata v rudě se pohybuje od desetin gramu po 64 g/t. Odhaduje se, že za celou dobu dolování se v revíru vytěžily 2-4 tuny zlata.

Dojdeme ještě asi 2 km k Čeňkově pile, kde soutokem Vydry a Křemelné začíná řeka Otava Zde si můžeme prohlédnout dvě vodohospodářská díla, využívající energetický potenciál řeky Vydry. Historická malá vodní elektrárna byla postavena v roce 1912 z původní pily a skladu dřeva. Náhon pro pilu byl prodloužen dřevěnými vantrokami; tím byl získán spád 10 m, který využívá Francisova turbína o hltnosti 1,4 m³/s. Většina vybavení je původní a celé dílo je národní technickou památkou.

Za mostem po levé straně silnice se nachází objekt hydroelektrárny Vydra, postavené v letech 1936-1942. Elektrárna využívá velké části Vchynicko-tetovského kanálu, vybudovaného v letech 1799-1801 pro plavení dřeva. Voda z Vydry je převáděna kanálem a podzemním potrubím do akumulační nádrže pod Sedelským vrchem a přes vyrovnávací objekt tlakovým potrubím do elektrárny. Zde jsou instalovány dvě Francisovy turbíny o hltnosti 1,85 m³/s, využívající spád 240 m.

Údolí Vydry je typickým představitelem hluboce zaříznutého horního toku řeky s prudkým spádem a peřejemi (L). Koryto je plné velkých bloků hornin, mezi nimiž se vyskytují známé balvany s charakteristickými prohlubněmi, tzv. obřími hrnci. Ty vznikají krouživým pohybem kamene zachyceného v prohlubni většího balvanu. Kamenné bloky a balvany v korytě Vydry patří zejména středně zrnité biotitické žule, pocházející z blízkého vyderského masivu, při jehož východním okraji řeka teče. Vyderská žula (tzv. typ Srní) je středně zrnitá až hrubozrnná, většinou světlá hornina složená z křemene, živců a biotitu. Jen při východním okraji masivu v blízkosti Turnerovy chaty obsahuje i větší podíl muskovitu. Vyderský masiv geneticky přísluší k šumavské části moldanubického plutonu, který je nejrozsáhlejším tělesem granitoidů v Českém masivu a zasahuje ze severního Rakouska až na Českomoravskou vrchovinu.

Druhým typem hornin v korytě řeky jsou nápadné, tvarově nepravidelnější páskované horniny, tzv. injikované ruly (migmatity). Jsou to silně přeměněné horniny, u kterých došlo vlivem vyšších teplot k vytavování a průniku žilek světlých nerostů do dosud neroztavených hornin pararulového typu. Vytavený materiál, tzv. inchor, je soustředěný do tenkých a často složitě zklikacených žilek. Složením odpovídá žule, neboť jej tvoří křemen, živce, muskovit a někdy i turmalín. Vznik injikovaných pararul ukazuje na vysoký stupeň metamorfózy v blízkosti vyderského žulového masivu.